Vodou ředitelné barvy

Po zaschnutí jsou vodou ředitelné barvy pružné, takže vydrží i mírné pnutí podkladu a nepraskají.

V plechovce na hladině netvoří škraloup.

Pro barvení štětcem nebo válečkem je nemusíme ředit.

Při práci s nimi nedýcháme žádné škodlivé výpary.

Prázdnou plechovku můžeme vyhodit do běžného komunálního odpadu, plastovou nádobku do plastů tříděného odpadu, což bychom u syntetických barev udělat neměli.

K penetraci (napouštění podkladu, aby se utěsnily póry) lze použít i ředěné disperzní (vodou ředitelné) barvy, přičemž čím více podklad saje, tím více barvu ředíme (u savých podkladů je pak vyšší spotřeba barvy).

Čím více tento typ barev ředíme, tím více ztrácejí na vlastnostech, hlavně méně kryjí, ztrácejí lesk, souvislou barevnost a navíc při míchání pění, bublinky při natírání praskají a výsledkem může být tečkovaný nátěr.

Prkenné podlahy

Dřevo určené na podlahu musíme kompletně ošetřit penetrací ještě před položením, protože lak ochrání jen nášlapnou část prken.

Jestliže jsme na podlahu použili exotická dřeva, pak je lepší místo barev a laků použít speciální tekuté vosky, které se po nanesení leští.

Šetřit laky při nátěru podlahy se nevyplácí, protože dřevo se jinak rychleji odírá a špiní.

Podlahu lakujeme v několika vrstvách, nikoliv jednou silnější vrstvou.

Na podlaze ošetřené olejovým lakem nejsou tolik vidět škrábance, ale šmouhy po gumových podrážkách ano.

Prodávají se laky, které nekloužou, což oceníme zejména na dřevěných schodech.

Podlaha ošetřená syntetickým lakem se nemusí ošetřovat tak často jako podlaha ošetřená olejovým lakem.

Nátěrem ošetřené podlahy jsou schopné plného provozu až po několika dnech (někdy až po dvou týdnech), kdy hmota dokonale ztvrdne a usadí se.

Jestliže chceme podlahu původně natřenou olejem následně ošetřit syntetickým lakem, počkáme nejméně rok a pak zbytky oleje vybrousíme až na holé dřevo, jinak lak nebude dobře držet.

Dřevěná podlaha natřená barvou (nikoliv průhledným lakem) se později hůře opravuje tak, aby to nebylo znát, protože se nestrefíme do naprosto stejného odstínu.

Na podlahy jsou vhodné takové laky, které obsahují UV absorber (je to uvedeno v návodu); tím omezíme, aby podlaha časem měnila barvu vlivem světla.

Dřevěné povrchy

Tmavé druhy dřeva natíráme olejovými laky, abychom zvýraznili charakter těchto dřev.

Jestliže ve dřevě necháme pryskyřici a dřevo natřeme, může pryskyřice barvou časem prosáknout; pryskyřici vyškrábeme, nebo ji vymyjeme ředidlem (např. S 6005 či C 6000).

Dřevo po namoření nemusí mít jen matný povrch, dnes se prodávají mořidla, která mu umějí dát i lesk.

Namořené dřevěné plochy lze přelakovat, ale ne všechna mořidla lak snesnou a ne všechny laky jsou k této povrchové úpravě vhodné; pokud to takhle chceme udělat, pečlivě si přečteme návody a vybereme vhodnou dvojici.

Jestliže potřebujeme barvu pro dětský nábytek nebo hračky, měli bychom na obalu hledat označení EN 71 (ČSN EN 71), což je norma, která v Evropské unii zaručuje, že je barva pro tyto účely vhodná a že byla testována.

Kovové povrchy

Než se pustíme do natírání kovových věcí, odstraníme případnou rez, která může dělat potíže zejména ve svárech a ohybech; barva tam hůře přilne a jako první se začne loupat.

Rezavé předměty lze natírat antikorozními barvami, ale tyto barvy nejsou samospasitelné, nátěr nemusí vydržet požadovanou dobu.

S novým pozinkovaným plechem mohou mít některé barvy problém (příliš k němu nepřilnou, protože má moc chrómu, nebo je mastný apod.), proto je vhodné nechat plechu určitý čas, aby „zoxidoval“, anebo jej umýt horkou vodou, případně natřít takzvanou reaktivní barvou – a pak teprve použít základovou barvu.

Starší eternitovou nebo plechovou střechu lze natřít speciální hydroizolační hmotou, která je pružná a zakryje i větší póry či menší prasklinky, kudy může pronikat vlhkost; nanáší se ve vyšší vrstvě, než bývá u barev obvyklé.

Drátěný plot natíráme válečkem, protože tím ušetříme čas i množství barvy.

Hliník se velmi těžko natírá, barva na něm špatně drží; pokud už musíme z nějakého důvodu hliníkové předměty natírat, zvolíme speciální barvy, které to mají uvedené na obalu.

Interiérové stěny

Barevná stěna se hůře překrývá bílou barvou, proto si musíme celý postup dobře rozmyslet.

Jestliže malujeme bílou stěnu bílou barvou, obvykle stačí pouze jedna vrstva.

Novou omítku před malováním penetrujeme, abychom snížili její nasákavost a zpevnili ji; pokud nemáme speciální penetrační roztok, postačí velmi zředěná barva, kterou pak použijeme jako další vrstvu.

Penetrujeme štětkou, protože se tak penetrace dostane lépe do pórů.

Na hrubší povrch stěny spotřebujeme více barvy, než když je podklad hladký.

Pokud malujeme strop štětkou, děláme tahy jedním směrem, a to od okna směrem dovnitř místnosti.

Jestliže na malování stěn, kde je několik starších vrstev barev, použijeme váleček, dáváme velký pozor, abychom původní malbu válečkem neodlupovali.

Betonové podklady

Když barvou natřeme venkovní beton, zabráníme, aby se drolil a aby se vlhkost dostávala až k armovacímu železu.

Prodávají se speciální barvy určené pro natírání betonu, zejména betonových podlah.

Než na beton použijeme základní či vrchní barvu, napustíme jej penetrací.

Pokud není betonová plocha odizolovaná a saje vlhkost zespodu, může to mít vliv na životnost barev, kterými jsme beton natřeli.

Štětce a válečky

Než nově pořízený štětec použijeme, promneme jej mezi prsty a poté vytřepáme tak, abychom odstranili všechny volné štětiny.

Pro vodou ředitelné barvy se prodávají speciální štětce vyrobené z umělých vláken třepených tak, aby dobře držela barvu.

Pro precizní práci je dobré novému, ještě nepoužívanému štětci smirkovým papírem zbrousit konce štětin (uděláme několik tahů po smirkovém papíru v úhlu, pod kterým obvykle natíráme); vhodné je to zejména u kulatých a silnějších štětců.

Pěnové válečky a válečky s plyšovými potahy lze použít na jakékoliv vodou ředitelné barvy, ale pro syntetické barvy už musíme zvolit konkrétní váleček (mělo by to být uvedeno v přiloženém návodu).

Jestliže budeme syntetickou barvu nanášet válečkem, nesmíme ho před použitím namáčet do vody; to si můžeme dovolit jen u vodou ředitelných barev.

Pro natírání velmi hladkého podkladu je vhodný váleček bez vláken anebo jen s velmi krátkými vlákny (do 4 mm).

Pěnové válečky (zejména s většími póry) mohou někdy na nanesené barvě zanechávat bublinky; je potřeba vyzkoušet správný způsob natírání.

Váleček nebo jeho povlak po skončení práce vždy pečlivě vypereme (ve vodě nebo v ředidle podle typu barvy) a zavěsíme, aby uschl; zaschnutá barva se z válečků dostává hůř, někdy ji nelze odstranit vůbec.

Obecné rady

Optimální teploty pro jakékoliv ruční natírání jsou 18–25 °C, při nižších teplotách barvy pomaleji schnou, při vyšších vykazují vady v povrchu (není řeč o speciálních vypalovacích barvách).

Pokud chceme barvu stříkat pistolí, pak do ní musíme podle typu přidat buď ředidlo, nebo vodu, a to 15–50 % ředidla, resp. 5–10 % vody (obvykle je to uvedeno v návodu).

Ředidlo přidáváme do barvy (nikoliv obráceně), postupně a za stálého míchání, protože se tak s barvou rychleji smísí; platí to ostatně i o vodě.

Přidáváním vody do akrylátových barev snižujeme jejich kryvost, zvyšujeme průhlednost (chovají se podobně jako školní vodové barvičky), ale také zhoršujeme vlastnosti, které od nich očekáváme (pružnost, odolnost apod.).

Polyuretanové laky jsou vysoce odolné, ale mohou časem žloutnout.

Pokud před novým nátěrem starou barvu opalujeme letlampou, zůstane po odstranění původní barvy povrch mastný, musíme jej proto omýt ředidlem nebo technickým benzinem.

Starou barvu lze před dalším natřením odstranit takzvanými odstraňovači nátěrů, pro dřevěné a jiné savé podklady si ale raději vybereme odstraňovače, které neobsahují vosky – mohly by se dostat do pórů a komplikovat další natírání.

Když lazurovacím lakem natíráme členité plochy (např. kazetové dveře, palubky apod.), snažíme se na jeden zátah natřít souvislou plochu (jednu kazetu, jednu palubku), vyvarujeme se tak nepřesností při napojování už zaschnutých částí.

Vhodné pořadí, ve kterém natíráme členité dveře

Pokud je to možné (dveře, okna), natíranou část si položíme vždy vodorovně, abychom zabránili stékání (moderní barvy už tolik nestékají jako ty starší, ale vždy je lepší riziko snížit na minimum).

Jestliže lazurujeme v několika vrstvách, musíme počítat s tím, že po každé další vrstvě lazury podklad o něco ztmavne.

Když barva zaschne, je pružná, což je důležité hlavně proto, aby se roztahovala spolu s podkladem a nepraskala při tom (např. kov se teplem roztahuje); hodnota se udává v procentech (např. pro plechové střechy až 500 %).

U barev ze spreje dáváme pozor, abychom při stříkání nevytvářeli příliš silnou vrstvu, která by na vodorovných plochách vytvářela varhánky a na svislých by stékala.

Na našem trhu se objevily zahraniční barvy, které mají na plechovce český nápis lak, ačkoliv jsou to emaily, tedy krycí barvy s pigmentem; nenechme se tím zmást.

Tip: Tečkované stěny

Pomůcky

  • klasická malířská štětka s tvrdšími štětinami
  • lazurovací barva vybraného odstínu
  • štětec, případně váleček

Podklad je lepší zvolit světlý, nejlépe bílý. Pracujeme rychle, natřeme pruh a tečkujeme, ještě než uschne; dobře to jde ve dvou – jeden natře pruh, druhý tečkuje.

Postup

1 Natřeme lazuru na zeď ve svislých, asi pěticentimetrových pruzích. Chceme–li dosáhnout jiného efektu, naneseme lazuru třeba křížem nebo použijeme váleček.

2 Mokrou lazuru tečkujeme štětkou, kterou držíme kolmo ke zdi, aby neklouzala.

3 Když se lazura začne hromadit na štětinách, utřeme štětku mokrým hadrem, aby nevznikaly žmolky a aby se štětiny nelepily.

4 Pokračujeme v pruzích po celé ploše. Štětku pak vyčistíme teplou vodou s trochou prostředku na nádobí.

O barvách v Receptáři

Kdo si schovává výtisky starších ročníků tištěného Receptáře, najde v nich řadu článků o natírání a malování:

Fotografické nápady jsou z knihy Reader’s Digest Fix it Yourself!, 2005