Okna mají moc dům korunovat, nebo naopak dehonestovat jeho krásu. Proto bychom měli k jejich renovaci či výměně přistupovat mimořádně citlivě. To však platí koneckonců o všech, především historických stavebních prvcích.

Začalo to odvětrávacími otvory

Pokud se pustíme do renovace starých okenních, ale i dveřních otvorů, nemusí se vždy jednat o něco složitého. S původními otvory, respektive jejich výplněmi, se koneckonců v dnešní době setkáme již jen zřídka. Požadavky na jejich funkci se totiž v průběhu staletí proměňovaly. Okna coby původně vesměs odvětrávací otvory se teprve s rozvojem otopných soustav stávala primárně i zdrojem denního světla v místnostech. V těch nejstarších oknech byste také těžko hledali zasklení. Výplň tvořil například zasouvací dřevěný profil, který se v případě potřeby po lyžinách vysunul nebo naopak zasunul a tím zavřel.

Volskou krev neshánějte, postačí lněná fermež

Okna a dveře starých dřevěnic, které nejsou dodatečně ošetřeny barevným nátěrem, opravíme snadno. Odpadá nám totiž potřeba se zbavit starého nátěru. Dřevo takovýchto stavebních prvků proto stačí očistit od nečistot, případně zatmelit a ošetřit proti škůdcům, a opatřit finálním nátěrem. Ten nemusíme složitě vybírat – v minulosti k tomuto účelu užívanou volskou krev určitě shánět nemusíte, vystačíte si třeba s obyčejnou lněnou fermeží. Ta po nahřátí do dřeva snadno vsakuje a vytvoří na něm sametový a specificky vonící film medové barvy, který dodnes obdivujeme v nejednom muzeu v přírodě.

S odstraněním oprýskané barvy budeme mít trochu více práce, ale vynikajícím pomocníkem nám v tomto případě bude horkovzdušná pistole a špachtle. S jejich pomocí snadno jak okenní či dveřní křídla, tak rámy snadno zbavíme vrstev starých barev, které případně ještě můžeme dočistit odstraňovačem nátěrů. Po vyschnutí a přebroušením smirkovým papírem (a opět případném zatmelení a ošetření proti škůdcům) vybereme vhodný barevný odstín, souznící s celkovým stylem budovy, a máme hotovo.

Jak si nepřidělat zbytečnou práci?

Netřeba snad připomínat, že okna i dveře je třeba před renovací vyvěsit z pantů a demontovat veškeré kování, které našroubujeme zpět opět až po jeho očištění a především po dokonalém vyschnutí finálního nátěru. Potrápit by nás snad mohla stará barva v bezprostřední blízkosti skleněných tabulek, ale i tu lze se zvýšenou opatrností pomocí pistole opatrně odstranit. Před nátěrem okenních křídel si také nezapomeňte zalepit sklo alespoň kolem samotného rámu papírovou páskou. Jen tak se vyhnete zdlouhavému škrábání nové barvy ze skleněných tabulí. Pokud se vám přesto nějaká barva na sklo dostane, výborně k jejímu odstranění poslouží obyčejná žiletka.

Co prozradí kování?

Při práci si opět všímejte detailů, například na první pohled oprýskané závěsy či kování mohou být ve skutečnosti velmi cenné a prozradí nám leccos o stáří budovy i historii jejích rekonstrukcí. Případné chybějící prvky v současnosti již není problém nahradit, firem, zabývajících se výrobou replik historického kování, existuje na trhu ceká řada, pokud však máte tu možnost, určitě preferujte použití kování starého. To snáze získáte z již doslouživších výplní okenních a dveřních otvorů, jen pozor na jeden oblíbený nešvar – pokud kování z již nepoužitelných křídel nedemontujete a hodíte je na ohniště v přesvědčení, že dřevo shoří a kov nám zůstane, můžete si způsobit nenapravitelné škody. V prudkém žáru se totiž ke kování většinou „připečou“ zbytky nátěrů či nečistot a kování se pak stane nepoužitelným.

Závěrem nahlédneme trochu do historie k možnému zamyšlení, co právě na vaší chalupě či domku zachovat, a co můžete bez náhrady nahradit.

I zárubně mají svou historii

V případě dveřních otvorů bývají historické zárubně především trámové, postupně prováděné ze stále subtilnějších trámků či fošen. Až od počátku 19. století s rozvojem zděného stavitelství i na vesnici začínají převažovat kamenné zárubně nebo vyzděné otvory nad dřevem. Samotná dveřní křídla bývala od středověku upevňována jako tzv. točnice, kdy nosný svislý prvek na straně, kde se dveře točí, se ponechal nahoře i dole delší a zasadil do připravených kapes ve zdivu. Tento archaický způsob můžeme na venkově nalézt v dřevěném stavitelství leckde dodnes, ale samozřejmě to neznamená, že máme co do činění se stavbou několik set let starou, běžně se totiž užíval ještě v 18. století. Nahrazován byl zavěšováním křídel na kované háky a závěsy – zprvu vnější, od 2. poloviny 19. století i zadlabané vnitřní. Nedílnou součástí dveří bývaly i různé zámky, pro vesnici zprvu typicky dřevěné s vysouvací dřevěnou závorou. Od dob gotiky se objevují o zámky kované, zprvu s odkrytou mechanikou, později v krabičce, teprve od 2. půli 19. století opět zapuštěné.

Stáří oken napoví způsobe zasklení

Co se týče oken, je zajímavým datačním prvkem především jejich zasklení. Od 16. století se zasklívalo skleněnými terčíky litými do olova, od století následujícího šestihránky. Od 18. století se začínají objevovat skleněné tabule. Skutečnost, že jste narazili na původní staré zasklení prozradí fakt, že sklo jakoby stéká, čili je nerovné a nahoře tenčí než dole. Spojování truhlářských prvků na oknech si provádělo dřevěnými kolíčky bez lepení a suchý byl i proces zasklívání, které se zasouvalo do drážky v rámu. Velkou inovací byl počátek tovární výroby litého kování v 2. polovině 19. století – staré lité závěsy z 19. a počátku 20. století se poznají podle kuželovitého zakončení s typickými bambulkami.