První, poněkud neveselou proměnu zapříčinil zub času a potomci zmíněného sedláka. O rodnou usedlost se nestarali dobře, na opravách šetřili, a tak se z ní stala v padesátých letech minulého století ruina.

Proměna druhá

Chalupa nespadla jen díky tomu, že další majitel, naštěstí stavbyvedoucí, shnilé trámy roubení odboural a stěny v původních dimenzích dozdil a obložil prkny.

Okenní otvory poněkud zvětšil a osadil je dvoudílnými křídly. A na straně přikloněné ke svahu vytvořil z chodby, osvětlené jen malými okénky, místnost podobnou verandě.

Udělal i další změny: Původně byla obytná jen velká sednice vlevo od vstupních dveří. Zbytek tvořila síň s ohništěm, chodba, komora, dílna a skladiště. Tyto pomocné prostory upravil k bydlení. Vodu však do stavení nezavedl a elektřinu jen do jedné místnosti, jinde se svítilo petrolejkami.

Proměna třetí

S úpravami svého předchůdce byli Helena a Petr Hamplovi, kteří chalupu koupili v osmdesátých letech minulého století, spokojeni. Vnější vzhled stavby změnami moc neutrpěl, přitom bylo díky větším oknům uvnitř víc světla. A veranda příjemně zvětšila obytný prostor. „Nevadí nám ani to falešné roubení. Fošny se udržují snadněji než pravé trámy,“ chválí Petr.

Oba Hamplovi pracují ve vlastní počítačové firmě, takže se všemu, co provoz venkovské chalupy vyžaduje, učili za pochodu. Petr navíc tvrdí, že není správný chalupář, protože tím vším není posedlý. Ovšem na „neposedlého“ chalupáře už toho zvládl požehnaně.

Napojení na obecní vodovod jim nepovolili, tak vykopal přívod ze studny od obecní pumpy. Pak se vrhl na rozvod elektřiny, což mu problémy nedělalo, neboť je elektroinženýr. Na další akci, která vrchovatě naplnila několik dalších víkendů, však připraven nebyl.

„Pan stavitel při přezdívání roubení ponechal kolem dveřních zárubní, kde byla vedena elektřina, staré trámy. A do nich se dala dřevomorka. Postupně jsem je ze stěn vytahoval a na dvoře pomalu pálil. Byla to strašná práce! Vzniklou dutinu jsem vystříkal Bochemitem a nechal ji pro jistotu otevřenou, aby prostor větral. Houba už se neobjevila.“

Pak přišlo na řadu ústřední topení, protože i když se v chladných dnech roztopila troje kamna, ze všech koutů táhlo. I do této akce se pustil majitel sám. „Je fajn, že práce na chalupě není stereotypní,“ směje se.

Zahradní intermezzo

Paní Helena samozřejmě nezahálela. Starala se o vydatnou krmi, jakou tvrdě pracující mužský i děti v pubertě potřebují, prala, šila – a radovala se ze zahrady. Ani ona v tomto směru zkušenostmi neoplývala. Její rodiče sice měli chatu, ale bez zahrádky. Ta její současná, ležící v mírném svahu na kraji vsi, se dokonce postupně zvětšovala.

„Když jsme chalupu koupili, patřila k ní jen třetina okolních pozemků. Po několika letech jsme získali celý pozemek za chalupou a později i větší část dvora před ní. Byly na něm ještě rozvalené zbytky chlévů. A mezi nimi prorůstaly kopřivy, lebeda a roští,“ vzpomíná Helena.

Na úpravu a srovnání dvora si nejdřív pozvali brigádníky s malým bagrem. A při odplevelování přiložili ruku k dílu všichni. S motyčkou zaklekl dokonce i pán domu. „Jde o plochu, která je nejvíc na očích, proto jsme si nechali udělat projekt od architektky. Naplánovala, že centrem bude velké zapuštěné ohniště obložené vykopanými kameny na sezení,“ vzpomíná Petr. „Jenže jakmile jsme uviděli ten vyhloubený prostor, oba jsme jednohlasně prohlásili, že by tam přece jen bylo hezčí jezírko. A tak se i stalo.“ vysvětluje Helena.

Proměna čtvrtá

Léta běžela a rostly nejen nové keře na dvoře. „Malému“ Petrovi bylo dvaatřicet a oženil se, o sedm let mladší Monika čekala miminko. Bylo jasné, že se brzy všichni do chalupy nevejdou. Prodej a koupě nějaké větší nepřicházela v úvahu, protože si tuhle všichni zamilovali. Jediným řešením byla přestavba podkroví.

„Věděli jsme, že krov není v dobrém stavu. Trámy, vzdálené dva metry od sebe, byly stářím prohnuté a částečně napadené hmyzem. Kromě toho výška podkroví neodpovídala normě. A staré zdivo přízemku by možná přístavbu neuneslo. Věděli jsme, že to bude přestavba gruntovní. Obrátili jsme se tedy na statika a na projekční kancelář. Byli jsme připraveni na ledacos, ale to, co se s naší chaloupkou pak dělo, nás zaskočilo,“ přiznávají Hamplovi.

Bourat se začalo na jaře roku 2004. Kromě zdiva přízemí, mezi nímž vyčítavě trčel k nebi komín, šlo všechno do háje. Tedy na skládku. Zedníci spoutali zdi železobetonovým věncem, na který se měl usadil nový krov. Tesařských prací se ujala parta, která dokázala nemožné a na místě vytvořila masivní krov na obvodové zdivo, které nikde nemělo pravý úhel. Navíc celá chalupa má výškové rozdíly.

„Přesto zvládli celou konstrukci včetně pěti vikýřů za týden,“ chválí Petr. Pak přišli pokrývači, krov obednili, položili podstřešní fólii, laťový rastr a hnědou betonovou tašku. Celé podkroví je běloučké, obložené sádrokartonem, pod nímž se skrývá tepelná izolace. Nové smrkové podlahy najdete nejen v podkroví, které je rozděleno na dvě stejné části pro potomky, ale i v obýváku a ložnici rodičů dole. Ve zbývajících prostorách přízemí je dlažba.

Jdeme do finále

Do zimy ještě Hamplovi otrhali dřevěný obklad a otloukli starý štuk na venkovních zdech. Zedníci je zateplili polystyrenem a natáhli omítky. Obklad novými prkny zvládli chalupáři sami. Pomáhal syn, zeť a Helenin bratr. Ve stejné partě se vrhli na elektroinstalaci, ale na nový rozvod vody si pozvali místního šikovného instalatéra. I když si chalupáři udělali hodně práce sami, původní odhad nákladů téměř o čtvrtinu překročili.

„Celou dobu jsme schovávali stará okna a dveře z přízemí, že se do konstrukce znovu zabudují. Proti těm v podkroví však byla nekvalitní a z nově naštukovaných stěn tak trčela, že jsme nakonec nechali vyrobit nové výplně i do přízemku,“ vysvětluje Helena. Vánoce roku 2004 trávila rodina na chalupě. Ale ještě celý další rok pokračovaly dokončovací práce a zařizování interiéru.

Pátou neplánujeme

Procházíme chalupou, která příjemně voní dřevem, a já se ptám, co je na přestavbě překvapilo nebo zaskočilo. Helena přiznává, že pro ni byla milým překvapením doba, za kterou se vše odehrálo.

„Ale jsem nesmírně ráda, že je to za námi, další změny rozhodně neplánujeme. Těším se, že si budu užívat vnoučata a zahradničit. Kubíček se narodil v roce 2005 už do nového. Po něm přišel Matýsek, dvojčata Kristýnka a Gábinka a nedávno Lada. Dokončili jsme stavbu na poslední chvíli.“

A co říká Petr? „Vzhledem k tomu, že se věci rodí za pochodu, leccos si člověk uvědomí se zpožděním. V hale byla výš položená podlaha a do kuchyně se šlo o schůdek dolů. Kvůli vyrovnání jsme halu nezateplili polystyrenem, ovšem kuchyni ano. V té je dnes výrazně tepleji. Vím, že by další přestavba dopadla s touhle zkušeností líp. Ale před ženou to radši neříkám…“

Foto autorka a archiv majitele