Pradědeček Jiřího Danzingera si vlastní barvířskou dílnu otevřel v Olešnici v roce 1849. Tehdy se přiženil do rodiny Weissovy, která se tomuto řemeslu věnovala již pět generací.
Jiří Danzinger (ročník 1952) je tedy zástupcem již deváté generace barvířů. Desátou pak ztělesňuje jeho pětadvacetiletý syn Jiří, vyučený textilní tiskař. Řemeslo si osvojila i manželka Jaroslava, která spolu s dcerou Andreou z modrotiskové metráže šije bytové doplňky, hračky a upomínkové předměty.
modrotisk
I dnes si v olešnické dílně zakládají na tradici ručních postupů. Pro zájemce pořádají exkurze s výkladem, výrobky dílny tu lze koupit.
„Původně se barvilo lněné plátno, později se začalo používat bavlněné, které je jemnější. Lněné plátno v současné době barvíme jen na zakázku,“ prozrazuje Jiří Danzinger st.
Tajemství rezervy
Nejdříve je nutné plátno vyprat, naškrobit kukuřičným nebo bramborovým škrobem a vymandlovat.
Na takto připravené plátno pak barvíř speciální formou (tiskátkem) nanese takzvanou rezervu, tedy krycí vzor, který zabrání, aby se plátno pod ním v barvicí lázni obarvilo.
Základními surovinami rezervy jsou kaolín a arabská guma (ztuhlá pryskyřice akácie), k nimž se přidávají další přísady. Přesné složení rezervy je pečlivě střeženým tajemstvím, které barvíři předávali jen svým následníkům, protože bylo výsledkem mnohaletého „výzkumu“ metodou pokusů a omylů.
Postup výroby modrotisku
Postup výroby modrotisku
Rezervou se nejprve potře speciální polštářek z nepromokavého plátna naplněný vodou a do tenké vrstvy rezervy na polštářku se pak namočí forma, z níž se rezerva otiskne na připravené plátno. Operace připomíná razítkování. Pro nanášení formou si barvíř musí osvojit určitý grif, forma se na plátno přikládá s jemným poklepem, aby se poměrně hustá rezerva dobře otiskla do látky.
Stoleté formy
Podobně jako složení rezervy, tak i modrotiskové formy se u Danzingerů dědí z generace na generaci – nejstarší pocházejí z roku 1816.
„Formštekři, tedy řemeslníci zaměření na výrobu forem, vyřezávali hrubší tiskové vzory ze dřeva, později vytvářeli jemnější často až filigránské vzory z kovu – do dřevěné desky vbíjeli speciální hřebíčky nebo kovové pásky, které pak zbrousili do roviny. Vyráběly se také formy, které tiskly z kovu i ze dřeva.
modrotisk
Formštekři přitom barvířům nejprve nabídli tužkou kreslené vlastní vzory, ze kterých si pak barvíř vybral ty, které měly v kraji naději na úspěch. Například pro Horácko byly typické méně zdobné, jednodušší vzory složené z drobných kvítků, puntíků a teček,“ uvádí mistr barvířského řemesla.
V olešnické dílně však modrotiskem vytvářejí i bohaté květinové vzory, girlandy či květinové vázy. Formy při slušném zacházení mohou sloužit i sto let – jejich největším nepřítelem je červotoč. Životnost starých forem může podstatně prodloužit renovace, z nejstarších lze vyrobit přesné repliky a Jiří Danzinger si nechává vyrobit i nové formy s neokoukanými vzory. Z devadesáti procent ale pracuje se starými formami.
„Vzory je samozřejmě možné vytvářet i ručně, kdy se rezerva na plátno nanáší přes šablony houbou, metličkou či štětcem. Tento moderní způsob práce jsme v dílně začali používat někdy v šedesátých letech minulého století, ale moc se to neujalo,“ říká Jiří Danzinger.
Speciální forma pro modrotisk
Barvíř naslouchá, jak barvení probíhá
Rezerva nanesená na plátně se nechá 24 hodin zaschnout a poté se plátno zavěsí na tzv. barvicí korunu a namočí do kádě s barvicím roztokem. Po chvíli se z ní opět vytáhne a barvíř poklepem zkontroluje, zda se nanesená rezerva v lázni nerozpouští (plátno by mělo vydávat „plechový“ zvuk). Poté plátno opět ponoří do lázně.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Od bylin k indigu
Tradice barvení plátna a sukna sahá až do středověku. K barvení se používaly nejrůznější byliny a přírodní látky, později, zejméne od 18. století indigo. Modrotiskové dílny působily v oblastech, kde se vyráběly látky. Technika byla rozšířena především na Moravě. Blízká Vídeň představovala velké odbytiště. Tradici ruční modrotiskové výroby později téměř vytlačil textilní průmysl. Na Moravě se dnes modrotiskem zabývají dvě dílny (Jiří Danzinger, František Joch), tradice je zachována i v Rakousku a Maďarsku.
Lázeň obsahuje indigo, původně přírodní, dnes synteticky vyráběné barvivo, jehož roztok na vzduchu oxiduje a vytváří typický modrý odstín.
Plátno se tedy při barvení vytahuje z lázně, nechá se na vzduchu oxidovat a poté se opět ponoří do kádě, což se opakuje, dokud plátno nezíská požadovaný odstín.
Barvíři proto umisťovali barvicí kádě do místností, kde bylo možné regulovat přístup vzduchu, aby indigo na barveném plátně lépe tmavlo, a naopak, aby drahé barvivo v lázni, která se nepoužívala, zbytečně neoxidovalo.
Roztok v kádi zůstává, pouze před barvením se v lázni rozmíchá dávka indiga, která odpovídá množství barvené látky.
Zbytečné oxidaci lázně také zabraňuje pěna, která se na povrchu lázně vytváří při míchání nové dávky barviva. Před barvením se ovšem pěna z kádě sbírá, aby se na plátně nevytvářely skvrny.
Obarvené plátno se pak vypere ve slabém roztoku octa, který odstraní rezervu, ustálí obarvenou látku a vybělí modrotiskový vzor.
„Kádě jsou hluboké nejméně dvojnásobek délky ponořeného plátna, tedy dva metry, aby látka nezvířila usazeniny na dně kádě. Vyráběly se z borového dřeva, které díky velkému obsahu pryskyřice dobře odolává vlhku. Traduje se, že by měly vydržet až tři sta let. Naše káď je stará 157 let.
Velikost barvířské dílny se počítala právě podle množství kádí, které se v ní používaly. Nanášení vzorů totiž není tak časově náročné jako barvení, přičemž v jedné kádi lze najednou obarvit 80 metrů plátna. Před rokem 1945 jsme měli kádí pět, nyní používáme dvě,“ uvádí muž, který měl to štěstí, že se po vyučení tiskařem ve Školském ústavu lidové umělecké výroby v Praze mohl věnovat rodinnému řemeslu v otcově dílně.
Foto autor
