Šumák a Tiki
Šumák, zvláště ten kostičkový, dětmi nejvíce ceněný, chutnal nejvíce na jazyku. Kostička šumáku se vzala do špinavých prstů (neznám nikoho, kdo by u nás na předměstí měl tehdy čistou ruku) a tou rukou se začalo s šumákem jezdit po jazyku.
Příšerně to barvilo, pěnilo, šumělo a štípalo a jazyk byl za chvíli krásně barevný. Kyselina v šumáku obsažená vyžírala chuťové pohárky tak, že nakonec jsme měli jazyk jako struhadlo – a to teprve bylo to pravé ořechové!
Jeden z pamětníků šumákové éry na internetu vzpomíná: „Když jsem byl malej, bydleli jsme v Liberci kousek za továrnou LIPO. Netušil jsem, že jde o zkratku podniku Liberecké Potraviny. Lipo pro mne bylo hlavně šumák, samozřejmě v pevné formě. Býval balený v papírovém obalu po dvou kostičkách, takže za ten asi dvaceťák to byla dvojí lahoda.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Obal jste rozbalili, a potom... Potom jste si mohli kostku šumáku hodit do skleničky vody a pozorovat, jak pouští barvu a bublinky. Když byl zbytek kostky maličký, zmocnily se ho jeho vlastní bublinky a vynesly ho na hladinu, kde se dorozpustil až na poslední drobeček, jenž zase klesl bezmocně na dno. A to vám ještě jedna kostka zůstala!
Šumící vodu jste pak mohli vypít, ale tento požitek se zdaleka nevyrovnal vědeckému pozorování aktu rozpouštění (televize ještě nebyla). Ale vůbec největší požitek přineslo, když jste si dali samotnou kostku šumáku na jazyk. Kolem něj se okamžitě začaly sbíhat šumějící sliny.
Jazyk slastně trnul zvláštní sladkou trpkostí, stejně jako zuby. Rozkousali jste až poslední nerozpuštěné krystalky. Jazyk pak získal takovou zvláštní oranžovou barvičku, a když jste ho na někoho vyplázli, tak vám mohl závidět slast, kterou sám dobře znal.“
Bohužel, inovace se podepsala i na šumácích, takže se najednou objevily práškové v pytlíku. Skončily také slasti jazyka: Ano, šlo si do pusy nasypat i prášek. Jenže ten se začal rozpouštět všechen najednou, pěna vám lezla ven ústy, nosem a málem i ušima.
Šumák skýtal největší rozkoš při lízání. Byla by zajímavá statistika, kterou už ovšem nikdy nikdo neudělá, kolik šumáků bylo nasypáno do vody a kolik bylo vylízáno. Lízaly se obě kostky najednou, ale postupně, jak člověk této mánii propadal, přikláněl se k bílé kostce na úkor kostky barevné.
Zvrhlíci nakonec barevnou kostku zahazovali a chroupali jen bílou. Odtud už byla cesta k těžkým žaludečním potížím velmi krátká. Šumáky, v nichž byly bílá a barevná kostička smíchány, měly obchodní název Tiki, co to znamenalo nevím.
Naposledy jsem se se šumáky Tiki setkala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, teď se nabízejí jen jako instantní nápoj.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Méně populární už byla šuměnka. Nasypalo se to do vody, zašumělo to, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy a dokonale chemické chuti.
Matky nerady viděly šumáky, protože se obecně vědělo, že šumáky leptají žaludeční stěnu. Nedivila bych se, kdyby leptaly celý trávicí trakt! Ale ať! Bylo to přece jen naše krásné dětství a dobře se ví, že dětem vše nezdravé mimořádně chutná.
Mejdlíčko
Vypadalo to jako mýdlo a jakmile to člověk začal chroupat, nemohl přestat, protože, když přestal, měl v ústech štípavý, odporný pocit, který se dal zahnat zase jen opětovným žvýkáním mejdlíčka. Cukrovinka to byla sice nechutná, ale pořád ještě chutnější než to, co po ni zbylo v prázdných ústech.
Na Moravě pamlsku říkali kačení mýdlo. Holky nejvíc milovaly mejdlíčka žlutá, která kluci, nevím.
Pamětníci si nejspíše vybaví malinkou cukrárnu ve svém městečku, v níž kralovala milá paní cukrářka v bílé zástěře s krajkovou stužkou ve vlasech. Hned u kasy ležely v obyčejné bílé krabici pěkně seřazené táfličky barevných mejdlíček – za dvacet haléřů kus.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Nejobyčejnější sladkost, má svou historii. Mejdlíčko se vyrábělo ve škrobárnách. Paní Růžena Vlčková, laborantka ze Škrobáren ve Žďáru nad Sázavou, vzpomíná: „Kdy se mejdlíčko začalo vyrábět se už nepamatuju. Pravděpodobně se vyrábělo už na začátku dvacátého století, protože tchyně, ročník 1896, prý dostávala každý rok před Vánoci papírový pytlík plný mejdlíček a byla to ,ta nejdobřejší věc na světě‘.
Pamatovala si i mejdlíčka ve tvaru tyčinek zabalených do zeleného, modrého, žlutého nebo červeného papíru. Těmi si holky malovaly pusu a tváře. Určitě vím, že když jsem já chodila do první třídy, to bylo v roce 1930, už jsem si je kupovala v prodejně Amylonu,“ vypráví Růžena Vlčková.
„Žďárský Amylon byl jediná továrna v Československu na výrobu této levné sladkosti a já jsem tam pak celá dlouhá léta pracovala jako vedoucí laboratoře a kontrolovala jsem samozřejmě i výrobu mejdlíček.
Před válkou se hlavním akcionářem Amylonu stal pan doktor Malinský z Ronova a já si myslím, že mejdlíčka byla jejich rodinná receptura,“ říká pamětnice.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Mejdlíčko se vyrábělo – jak pamatuje paní Vlčková – vařením bramborového škrobu za přítomnosti kyseliny sírové nebo solné – tak vznikal bramborový cukr nebo sirup. Barvil se na růžovou, bílou, žlutou nebo výjimečně kakaovou barvu a odléval se do pětidílných tabulkových forem.
Sváteční škrobové cukroví
Vánoční mejdlíčkové, tedy škrobové cukroví se také nalepovalo na provázky a prodávalo jako řetězy na stromeček. Nebo odlévalo do jiných než typických mejdlíčkových forem či se ručně stříkalo do tvarů pusinek, srdcí a jiných tvarů a polepovalo se obrázky betléma a andělů a dávalo se do vánočních kolekcí.
Výroba mejdlíček se někdy začátkem šedesátých let direktivně převedla na Slovensko, kde během tří pěti let zanikla...
Prosinec 2004
