Houby jsou velké dobrodružství

RNDr. František Kotlaba, CSc., je v mykologii legendou. Z rozhovoru s ním je patrné, že léta (v květnu mu bylo 87 let!) mu na vitalitě a zájmu o vědu ubírají jen pranepatrně.

Kdy a čím vás houby zaujaly? Kdo vás naučil poznávat houby?

Jsem kluk z vesnice, takže do lesa jsem to měl kousek. Často nás tam máma před vařením oběda poslala, abychom nasbírali pár hub do polévky. Vážný zájem o houby jsem však projevil až o dost později, asi v 15–16 letech, předtím jsem se totiž věnoval hlavně ornitologii a pak botanice. Později, kdy už se houby staly mou životní vášní i profesí, jsem se specializoval na druhy žijící na dřevu, zejména na choroše. A to proto, aby věda měla co největší dopad do praxe. Vybral jsem si velkou skupinu druhově bohatých hub, které parazitují na dřevinách nebo na odumřelém dřevě, a těch je velmi mnoho. Nakonec jsem o rozšíření a ekologii chorošů v tehdejší ČSR napsal i knížku, která vyšla v nakladatelství Academia v roce 1984.

Za svůj život jste jistě hledal houby na mnoha místech. Které lesy jsou pro vás ty nejúrodnější?

Pro mne samozřejmě mé rodné Soběslavsko a jižní Čechy vůbec. Úžasná je třeba Černická obora u Sudoměřic a Borkovická blata. Při výzkumných cestách jsem dost často také pobýval v lužních lesích jižní Moravy na soutoku Moravy a Dyje. V lanžhotských pralesích jsme měli mimořádné nálezy. Na mrtvých i živých stromech tam rostou například druhy, které hned tak nenajdete. Z jedlých hub se tam hojně vyskytuje v Čechách pouze z jediné lokality známá vzácná hlíva miskovitá (Pleurotus cornucopioides), která roste výhradně na odumřelých kmenech jilmů. To je k jídlu znamenitá houba. Místní tam třeba vyřezávají ze stromu polena, která si odvezou na zahrádku a tam pak plodnice této hlívy průběžně „sklízejí“.

Jak se mykologie změnila během vašeho života?

Nesmírně. Především díky technologickému vývoji, jímž prošla nezbytná pomůcka každého mykologa, totiž mikroskop. Silné světelné mikroskopy (včetně elektronových mikroskopů) dnes dosahují takových zvětšení, že nám umožňují poznat znaky hub, o nichž jsme dříve neměli ani tušení. Například takový hřib žlutomasý čili babka (Xerocomellus chrysenteron) – až asi do 60. let mykologové znali jen jeden druh, „letní babku“, jejíž klobouk bývá typicky rozpraskaný. Skutečnost, že takzvaná podzimní babka má na podzim klobouk nerozpraskaný, byl přisuzován tomu, že na podzim slunce méně svítí a že bývá vlhčeji. Jenže pod moderním mikroskopem se ukázalo, že výtrusy té podzimní babky jsou jemně ornamentované, kdežto „letní“ babka má výtrusy zcela hladké. Tím se prokázalo, že jde vlastně o dva odlišné druhy. A že „podzimní“ babka je samostatný druh, hřib sametový (Xerocomellus pruinatus).

Jak velkou část života jste v lese strávil?

Nepočítal jsem to, ale odhadem možná až pětinu života. Houbám se totiž věnuji neustále, a to nejen v práci. Třeba na rodinných návštěvách chvíli posedím a pak se většinou omluvím a vyrazím se podívat do okolí po houbách. Mám přes padesát terénních zápisníků s tisícovkami zapsaných druhů i s jejich substráty – to už je pěkný počet cenných údajů.

Jak se v průběhu několika desetiletí změnili praktičtí houbaři?

Rozhodně jsou nyní mnohem poučenější. Nezřídka jsem překvapen, kolik toho houbaři dnes vědí. Je to jistě dáno tím, že o houbách se často píše a mluví v médiích. Zajímavé je, že houbaření se stalo doménou spíše lidí z měst, hlavně chalupářů. Lidé na vesnici jsou však konzervativnější, zpravidla sbírají jen bílé hřiby, křemenáče, kozáky a lišky.

Máte zkušenosti s houbařením v jiných zemích?

Byl jsem pracovně v 60. letech skoro půl roku na Kubě, kde jsem se ocitl v úplně jiném světě. Pak jsem vědecky pracoval a houbařil v Bulharsku, Jugoslávii, ve Švýcarsku, v Itálii a v Estonsku, ale také například v Turecku, Řecku a Tunisku. Všude je to trochu jiné než u nás, a každopádně velmi zajímavé.

Je třeba takový křemenáč v Estonsku jiný než náš?

Nikoli, je úplně stejný. Prostě některé druhy jsou rozšířeny v rozsáhlých oblastech, jiné zase na menším území.

V kolika zemích se vlastně pěstuje mykologie vědecky?

Lze říct, že téměř ve všech zemích Evropy. Dále v různých zemích Severní a Jižní Ameriky, v Asii jsou agilní Japonci a teď zaznamenává mykologie velký rozmach i v Číně! V Asii ovšem rostou i další, a to úplně jiné houby, což je dané především rozdílným klimatem a ekologií – stejně jako tam rostou některé jiné stromy a byliny, tak tam jsou i mnohé jiné houby.

Hodně se v posledních letech mluví o oteplování. Pozorujete jeho vliv na výskyt hub?

Pozoruju. V posledních desetiletích například rostou druhy hub, které tu dříve byly vzácné. Třeba pevník plstnatý (Stereum subtomentosum). Byl poprvé popsán v šedesátých letech a u nás se vyskytoval jen na nemnoha lokalitách, zatímco dnes jich je nejméně desetkrát tolik. Také měkkouš kadeřavý (Plicaturopsis crispa) se v posledních patnácti až dvaceti letech vyskytuje mnohem častěji, podobně je na tom ostnateček Bourdotův (Steccherinum bourdotii).

Mohou vás houby něčím překvapit ještě i dnes?

Samozřejmě! Třebaže sbírám houby celý život, i dnes se mi přihodí, že najdu houbu, kterou jsem v životě neviděl. Předloni jsem čirou náhodou našel vzácnou lupenatou houbu Leucopaxillus rhodoleucus, pro niž razím nové české jméno strmělkovec zardělý. Na první pohled je to taková nenápadná houba s bělošedavým kloboukem, ale když ji obrátíte, spatříte lososově růžové lupeny – je to jako zjevení. Úžasná a vzácná houba, známá v ČR jen ze tří lokalit…

Máte nějaký oblíbený druh houby k jídlu?

V posledních letech je to stále se šířící kozák topolový (Leccinum duriusculum), krásná pevná houba se šedavým kloboukem, která na řezu zprvu červená, potom šedne až černá. Hodí se ke všem tradičním úpravám – na smaženici, obalované řízky, do polévky, do octa i k sušení.

Vybavíte si nejhezčí houbařský zážitek?

Snadno. Představte si, že jsem v roce 2011 našel nenápadnou kornatcovitou houbu kůžičku bledohnědou (Cytidiella albomellea), známou u nás jen z několika málo lokalit, a naposledy byla sbírána před 46 lety! Roste na mrtvém dřevě jehličnanů i listnáčů. Největší radost mám právě z odborných nálezů. Po celý život jsem se věnoval kouzelným břichatkovitým houbičkám, hvězdovkám (Gaestrum), mezi nimiž jsem našel několik vzácností. Taková ta radost běžného houbaře, který omdlívá blahem, když najde třeba sto hřibů, je u mne podstatně menší.

Co považujete za svůj největší mykologický úspěch, co se vám nejvíce podařilo?

Těžko říct, bylo toho víc. Tak třeba jsem našel nový druh choroše pro vědu. A víte kde? V Průhonickém parku, tam, kde jsem v ústavu strávil snad půl života! To už jsem byl ale sedm let v penzi, takže jsem se s tím už nemohl „blejsknout“ před vedením ústavu. Rostl v pařezu javoru mleče, který měl velkou, vyhnilou dutinu. Uvnitř jsem něco zahlédl, tak jsem se kouknul pořádně a vidím, že celá stěna je porostlá tence rozlitým chorošem a zvláštně se leskne. V Národním muzeu jsme ho pak s kolegou Pouzarem zmikroskopovali a zjistili, že to je nový, dosud nepopsaný druh. Popsali jsme ho v roce 1995 a nazvali Phelinus cavicola – ohňovec dutinový, jeden nález jsme měli i z Bulharska. Později se ukázalo, že roste také ve Francii a v Anglii. U nás je známý jen z Průhonického parku. Až ten pařez zcela vyhnije, zmizí s ním zřejmě i tento velice vzácný choroš.

Který svůj houbařský nález považujete za nejpodivuhodnější?

V roce 1972 jsem našel velmi zvláštní houbu na zbytku rumiště u parkoviště aut v Třeboni. V tom nepořádku jsem najednou uviděl jakýsi běložlutavý kulovitý útvar velký asi 15 cm s lupeny a žebry na povrchu, takže připomínal kotrč. Ukázalo se pak, že je to vřeckatá houba Daleomyces phillipsii, které říkám řasnatec kotrčovitý, velmi zvláštní druh známý od nás tehdy pouze ze dvou tří lokalit. Rostla tam proto, že mezi jiným odpadem byly i zbytky popela z uhlí – tato houba je totiž antrakofilní, má vyšší potřebu uhlíku. Mimochodem, nedávno ji prý našla také Ing. Dušková v Holešovicích.

Která houba je u nás nejpřeceňovanější?

Myslím, že právě ty lidmi tolik oblíbené bílé hřiby. Chuťově to jsou podle mě jen průměrné houby. Jsou u nás daleko chutnější druhy, na prvním místě muchomůrka růžovka. A mnohé jiné – některé holubinky, ryzce, smrže a další…

Vypadá to, že máte houby rád i jako jídlo.

Houby jím strašně rád. Upravujeme je tradičně, nejčastěji jako smaženici, přičemž jednotlivé druhy rádi kombinujeme – hřibovité s lupenatými, ryzce s liškami a podobně. Chuť houby ovšem nejlépe vynikne, když ji jen osmahneme na oleji, pouze s minimem koření. Na jídlo je mimořádná hlíva máčková (Pleurotus eryngii), která neroste na dřevě, ale na bylině, na máčce polní. V Čechách se vyskytuje vzácně třeba v Českém středohoří. Na Moravě mi ji jednou udělala manželka Ing. Kříže a bylo to jídlo opravdu mimořádně dobré.

Mám ale dále jeden skutečně unikátní kulinářský zážitek, kterým je smaženice z hřibu příživného (Pseudoboletus parasiticus). Tento drobný hříbek parazituje na jiné houbě, a to na pestřeci obecném; má ale jen malé kloboučky a z jednoho pestřece vyrůstají tak tři čtyři, leckdy pouze jeden. Houba navíc roste spíš vzácně, takže málokdy jich člověk najde dost na to, aby si je mohl kuchyňsky připravit. Mně se ale asi před dvaceti lety podařilo najít asi patnáct plodnic. Žena mi je upravila standardně jako smaženici. Když jsem je pak začal jíst, úplně jsem strnul – zeptal jsem se jí, co jsi do toho přidala? Nějaké zvláštní koření? Chutnalo to totiž trochu jako s přídavkem karí. Zřejmě se do hřibu příživného dostaly určité látky z pestřece. Jídlo to je ovšem fantastické.

FRANTIŠEK KOTLABA se narodil 20. května v roce 1927 ve Vlastiboři u Soběslavi. Vystudoval měšťanku a učitelský ústav v Soběslavi, Přírodovědeckou fakultu UK studoval v letech 1947–1951, poté ve vědecké aspirantuře mykologii a fytopatologii. Potom krátce učil v Praze na Smíchově a v letech 1957–1961 působil jako fytopaleontolog v Národním muzeu. Po založení Botanického ústavu ČSAV se stal v roce 1962 jeho členem, kde zůstal až do důchodu v roce 1987. Napsal přes 300 významných vědeckých prací, jeho jméno nesou dva nové rody hub a pět nových druhů (rod vřeckovýtrusných hub Kotlabaea, choroš Frantisekia, stopkovýtrusné houby pečárka Agaricus kotlabae, hlíva Pleurotus kotlabae, pórnatka Junghuhnia kotlabae, hvězdovka Geastrum kotlabae a palečka Tulostoma kotlabae).

František Kotlaba je autorem a spoluautorem několika knih, řady článků a mnoha fotografií hub.