Jako hřibovité houby označujeme hřiby, klouzky, kozáky a křemenáče. Poznáte je snadno: pod kloboukem mají výtrusorodou vrstvu, kterou mykologové označují jako rourky. Toto označení však řada lidí nezná, a tak kolují nesprávná označení jako trubičky, dírky, tečky, mech nebo dokonce molitany! To však nic nemění na tom, že hřib pozná každý a že hřiby patří mezi bezkonkurenčně nejoblíbenější jedlé houby u nás.

Známé houby, dobré houby

Obliba hřibů není způsobena jen tím, že kulinární hodnota těchto hub je vysoká. Důležitou roli hraje jistě i to, že při sběru hřibovitých hub nehrozí vážná otrava, takže je můžeme sbírat s minimem rizika.

Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jako hřiby v užším slova smyslu označujeme pouze zástupce rodu Boletus a těch u nás roste více než dvacet druhů. Kdybychom k nim připočítali hřib žlučník a některé drobnější zástupce hřibovitých hub z různých skupin (včetně tzv. suchohřibů), celá skupina se nám výrazně rozroste.

Pravé hřiby

Do této skupiny patří čtyři druhy z příbuzenstva hřibu smrkového, které jsou zároveň považovány za nejcennější co do kulinární hodnoty. Jako „pravé“ nebo „bílé“ hřiby jsou označovány druhy, které se vyznačují následující kombinací znaků:

  • dužnina je čistě bílá, má mírnou chuť a příjemnou vůn
  • na řezu dužnina nemění barvu (nemodrá)
  • rourky jsou v dospělosti žlutě olivové.

Hřib smrkový neroste jen pod smrkem

Nejběžnější z nich je hřib smrkový (Boletus edulis). Jeho jméno je poněkud zavádějící – roste sice zejména ve smrčinách, ale můžeme ho nalézt i pod borovicemi, buky a břízami. Roste od začátku léta, ale hlavní vlna růstu přichází až koncem srpna a na podzim. Je charakteristický svým v dospělosti lysým lesklým kloboukem, který je za vlhka poněkud slizký, a vybarvený v různých odstínech hnědé barvy; můžeme však nalézt plodnice zcela bílé, velmi vzácně i citronově žluté. Je to náš nejběžnější hřib.

Hřibovité houby a zejména pravé hřiby jsou vysoce ceněné pro svou chuť a aroma. V některých zemích v Evropě se čerstvé i sušené pravé hřiby poměrně draho prodávají na tržištích nebo i v supermarketech. Pro hřiby smrkové se vžilo italské označení „porcini“, proniklo dokonce i do Severní Ameriky. Sám jsem jedl v italské Pavii místní speciální houbové rizoto s velkými plátky čerstvých pravých hřibů. Byla to učiněná delikatesa, ale to vám určitě nemusím říkat.

Sezóna hřibu dubového končí

Jeho příbuzný hřib dubový (Boletus reticulatus) roste výhradně pod listnáči (dub, lípa) a na sluncem prohřátých místech jej můžeme najít již v květnu. Je to typicky letní houba, jejíž růst obvykle ustává koncem září. Od hřibu smrkového se liší jemně sametovou pokožkou klobouku, řada lidí však oba druhy nerozlišuje a říká jim prostě „pravé“ nebo „bílé“ hřiby.

Vzácný hřib borový a bronzový na červeném seznamu

Další dva druhy z tohoto okruhu jsou již vzácné, oba zařazené v červeném seznamu. Hřib borový (Boletus pinophilus) neroste pouze v borech, ale vzácně i pod smrky a buky. Je význačný díky barvě pokožky klobouku, která je načervenale hnědě či nafialověle tónovaná. Naopak pokožku klobouku velmi tmavou, někdy až skoro černou, má hřib bronzový (Boletus aereus), který roste jen v teplejších oblastech pod listnatými stromy. Přestože by se tyto houby měly spíše chránit, houbaři je sbírají, protože je nerozlišují od hřibu smrkového a dubového.