O kávě toho již bylo napsáno mnoho a nepochybně mnoho ještě bude. Vždyť nápoj různými způsoby připravený z pražených semen rostliny rodu Coffea se pije téměř po celém světě. Sušená semena kávovníku jsou významnou obchodní komoditou a pro mnoho rozvojových zemí představují jeden z nejdůležitějších exportních artiklů.

Spletitá historie kávy

Pravlastí kávovníku je oblast dnešní Etiopie, Súdánu a Keni ve východní části Afriky.

Známé jsou ústně podávané legendy o pasáčkovi koz jménem Chalid, který náhodně objevil povzbuzující účinky kávových zrn již někdy v 8. století n. l. Historikové tyto legendy nepotvrzují, faktem ovšem je, že v průběhu 15. století se pití kávy postupně stává módou téměř v celém tehdejším arabském světě. V 17. století se podařilo kávová zrna propašovat do Indie, kde byly zakládány první plantáže mimo Střední východ. Odtud se pak rozšířila do Evropy i na americký kontinent.

V Evropě se káva objevila nejprve v Itálii prostřednictvím Benátčanů, kteří tradičně udržovali čilé obchodní styky se severní Afrikou a Blízkým východem. Holanďané počali zakrátko dovážet kávová zrna z koloniálních plantáží

ve východní Indii a po porážce Turků v bitvě u Vídně roku 1683 propadlo kávové módě i Rakousko, Francie a Polsko.

A jak je to vlastně s vyhlášenou brazilskou kávou? Ačkoliv káva se do Brazílie dostala již kolem roku 1730, ve velkém se začala pěstovat až po získání nezávislosti na Portugalsku roku 1822. Tehdy se začaly masivně zakládat rozsáhlé plantáže a během necelých 30 let se z Brazílie stal největší světový producent kávy, který záhy ovládal 50–70 % světového trhu.

Turecká je tradiční

Pití kávy má v mnoha částech světa dlouhou tradici a neméně tradiční bývá i přístup k její přípravě. Navzdory rostoucí popularitě různých domácích přístrojů na espresso či jiné kávové nápoje stále mnoho lidí dává přednost klasické přípravě „turecké“. Ne každý ovšem ví, že pravá Turecká káva vychází z arabského zvyku, používá se velmi jemně mleté zrno, které se zalívá vodou a teprve poté se přivádí k varu, často společně s cukrem, ve zvláštní nádobě - džezvě. Není bez zajímavosti, že tento tradiční způsob přípravy kávy byl dokonce zapsán na seznam UNESCO jako Nehmotné kulturní dědictví Turecka.

Český "turek" - prznění dobré kávy, nebo chuťově výrazný zážitek?

Turecká káva v podobě, jakou ji zná téměř každý z nás, onen klasický „turek“, má s výše zmíněnou tradicí jen málo společného. Jeho nespornou výhodou je rychlost a jednoduchost přípravy, mezi znalci se ovšem netěší dobré pověsti. Je pravdou, že představa sklenice z lisovaného skla naplněné nevábně vonící tekutinou, v níž se vznáší špatně umletá směs kávy nevalné jakosti, servírované nerudným hostinským na umakartový stůl v zakouřeném nádražním bufetu jen v málokom probudí libé pocity. Není však nutné turka nutně prezentovat pouze takto a obecné opovržení si nezaslouží.

Vždyť dnes stačí jen zvolit si zrnkovou kávu dle své chuti, umlít spíše jemněji bezprostředně před přípravou třeba na starém babiččině mlýnku, nasypat dvě kávové lžičky do oblíbeného šálku a zalít téměř vroucí vodou, promíchat – a je postaráno o smyslový zážitek, kterému se jen tak něco nevyrovná.

Že není zločinem pít kávu připravenou uvedeným způsobem svědčí i skutečnost, že se jeho obdoba využívá i při degustaci kávy. Degustační vzorky pro tzv. cupping z čerstvě upražených a namletých zrn zalitých ne zcela vroucí vodou poskytují hodnotitelům jedinečnou možnost posuzovat celou řadu smyslových vjemů a rozlišovat je do nejmenších detailů.

Populární je French press

Kdo turka pije pravidelně, ví, že není vhodné nechávat jej odstát. Je-li mletá káva ve vodě příliš dlouho, chuti výsledného nápoje to neprospěje. Ti, již občas zapomenou, kam svůj hrnek s kávou postavili, a pijí kávu vlažnou či dokonce studenou, či jim vadí přítomnost kávové sedliny na dně šálku, mohou využít French press. V tomto jednoduchém přístroji, patentovaném v Itálii již ve dvacátých letech minulého století, se nahrubo mletá káva také zalije horkou, ne zcela vroucí vodou. Píst se sítem však poslouží k tomu, aby jím bylo možné po pár minutách sedlinu stlačit ke dnu a získat tak čistý nápoj ideální síly a chuti.

Moka káva je chuťově velmi výrazná

Evropa dala vzniknout mnoha dalším způsobům přípravy kávy. Mezi ty nejznámější patří moka – i ta má své počátky v Itálii ve dvacátých letech 20. století a své příznivce nachází dodnes, zejména pro intenzivnější chuť a vůni, danou vyššími teplotami při průchodu vody a páry kávou v moka konvici.

Jiným oblíbeným a mimoto na pohled atraktivním způsobem

přípravy kávy je tzv. vacuum pot, nebo též kávový sifon. Objevil se poprvé v Německu už v první polovině 19. století a téměř 100 let patřil mezi rozšířená kavárenská zařízení. Princip je obdobný jako u moka konvice, na rozdíl od ní se však voda po ohřátí a průchodu do vrchní nádoby s kávou vrací přes filtr zpět do spodní nádoby. Jelikož je celý vacuum pot skleněný, proces přípravy lze pozorovat a prožitek z kávy tak rozšířit o další dimenzi.

Zjednodušenou podobou je kávový překapávač, v kterém se ohřátá voda nasává z nádržky a přes papírový či textilní filtr překapává do konvice, z níž je možné kávu přímo servírovat. Překapávaná (též filtrovaná) káva, u nás oblíbená zejména v 80. letech, se však zdá být v poslední době spíše na ústupu.

Espresso vede

Bezesporu nejběžnějším typem

kávy jako nápoje v dnešní době je ovšem espresso. I to má svůj původ v Itálii, odkud se po 2. světové válce rozšířilo doslova po celém světě. I zde horká voda či pára nuceně prochází prostorem s mletou kávou, má však poněkud nižší teplotu (85-95 °C) a vyšší tlak. Strojů k přípravě espressa existuje řada typů, prodělaly za posledních více než 100 let obrovský vývoj a umožnily vzniknout celé řadě oblíbených nápojů jako je capuccino, caffè latte, macchiato apod.