Jírovce považujeme za své, byť nejsou našimi původními dřevinami. Na našem území se jírovec maďal začal pěstovat koncem 16. století především jako okrasná a stínodárná dřevina. V naší přírodě se vyskytují i vysemeněné stromy a na poměrně velké ploše (více než 500 ha) je jírovec vysazen také jako lesní dřevina. Jsou také významné z estetického i plodonosného hlediska. Jenže zatímco dříve byly považovány za spolehlivé a nenáročné stromy, dnes jsou významně ohrožené.

Balkánský kaštan

Zástupci rodu jírovců (Aesculus) patří do čeledi mýdelníkovitých. K této čeledi u nás náležejí také například javory. Jírovce jsou většinou statné stromy, někdy jen keře (jírovec pávie, jírovec drobnokvětý). Výška stromů u nás může dosáhnout přes 30 m a obvodu kmene více než 5 m. U nás jsou nejčastěji zastoupené jírovcem maďalem – koňským kaštanem (Aesculus hippocastanum), původem z vnitrozemí jižního Balkánu. Výrazně méně se vyskytují některé další druhy. Jírovec žlutý se liší především žlutou barvou květů, jírovec pleťový zase červenou, navíc neplodí.

Také je možné se setkat s jírovcem lysým (Aesculus glabra), který pochází ze Severní Ameriky, a takzvaným japonským koňským kaštanem (Aesculus turbinata). Ty mají povrch tobolek, které jako všechny jírovce obsahují semena, lysý nebo jen mírně ostnitý.

Jírovce se mohou dožít více než 300 let. Přestože preferují kvalitní půdu a slunné stanoviště, najdeme je v podstatě na všech půdních typech. U nás jsou rozšířené od nejnižších až po horské polohy, vyskytují se i v místech nad 1000 m n. m. Často jsou solitérními stromy nebo tvoří působivá stromořadí; velmi efektní jsou také jejich květy (tzv. svícnové laty). V teplejších lokalitách začínají kvést v květnu, ale v nejvyšších oblastech až počátkem července. Květy jsou oboupohlavní.

Jírovec na zahradě

Okrasných kultivarů jírovce existuje mnoho. Kromě množení semeny se odrůdy jírovců také roubují či očkují. Semena, která velmi ochotně klíčí, ale od sběru nesmí vyschnout.

Pokud bychom chtěli mít jírovec na zahradě, musíme především pamatovat, že kromě málo vzrůstných kultivarů potřebuje větší prostor pro korunu i kořeny. Při čtvercovém sponu počítáme s minimální vzdáleností 10 m, ale raději 12– 15 m. Vyvarujeme se vyloženě stinných stanovišť. Na údržbu jsou jírovce druhem málo náročným. Jírovec maďal je navíc plně otužilý a vytváří kvalitní vzhled přirozeně, není nutné ho tvarovat řezem. Ostatní jírovce zimním mrazům odolávají méně, vysazujeme je proto pouze v nadmořské výšce do 500 m, v zahraničí však vysazují do alejí i tyto druhy.

Dřevo starších stromů často znehodnocují dřevokazné houby, i proto se u nich vždy vyvarujme hlubšího řezu. Dřevo jírovce je bílé až žluté, má jemnou strukturu a dobře se řezbářsky opracovává. Kvůli jeho náchylnosti k hnilobám se však používá jen v interiérech k výrobě nábytku a dýh.

„Koňské kaštany“ jsou pro koně jedovaté!

Cenné jsou plody jírovce, tobolky obsahující semena, jež jsou známá jako (koňské) kaštany. Rády je sbírají děti a s oblibou si na nich pochutnává spárkatá zvěř, pro niž díky vysokému obsahu proteinů (okolo 10 %) představují hodnotné krmivo. Pro koně i skot jsou však tyto kaštany paradoxně jedovaté. Stromy plodí někdy již od deseti let věku, semena se sbírají od září do listopadu. Jsou však náchylná k plísním, proto je skladujeme ve vzdušném prostředí. Kaštany se často vykupují nejen jako krmivo, ale používají se také ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Ročně se jich u nás nasbírají pro tyto účely stovky tun. Jírovce jsou rovněž významnými medonosnými dřevinami a obsahují také léčivý glykosid aesculin, který se získává z plodů a také zpracováním kůry. Semena jírovců obsahují rovněž saponiny, proto jsou v čerstvém stavu pro člověka jedovatá. V Japonsku a v USA však semena druhů Aesculus turbinata a Aesculus glabra využívali původní obyvatelé jako základní potravinu. Oloupaná, rozkrájená škrobnatá semena nechali několik dnů luhovat v tekoucí vodě, čímž odstranili nežádoucí látky. Poté je tepelně upravovali například pečením nebo rozemletím na mouku, z níž vařili kaši. Nevýhodou bylo, že se během úpravy ztratily minerálně hodnotné látky.

Klíněnka a rezistentní odrůdy

Vůči klíněnce jsou u nás přirozeně odolné jen jírovec drobnokvětý a jírovec lysý, rezistentní je vůči ní i česká odrůda jírovce maďalu ’Mertelík’ (uznaná od roku 2010).

V roce 1993 se u nás poprvé vyskytl na jírovcích hmyzí škůdce klíněnka jírovcová. Postupně se rozšířila po celé republice, nejsilněji udeřila zvláště v oblastech s vyšší koncentrací jírovců, větší napadení je v teplejších oblastech – solitérní jedinci jí však i tady čelí lépe. Klíněnka vytváří v našich podmínkách dvě až čtyři generace ročně, vedle důsledné likvidace napadeného listí je však boj s ní velmi obtížný. Kromě estetické újmy připravuje postižené stromy až o 40 % energie!

Nebezpečná nekróza

Podstatně větším problémem je však bakteriální choroba zvaná slizotoková nekróza, která byla u nás poprvé prokázána v roce 2010. Může vytvářet silné infekce a chřadnoucí stromy posléze hynou, zvláště když byly předtím oslabeny klíněnkou jírovcovou. Proti této chorobě neexistuje žádná ochrana. Nezbývá, než doufat, že naše jírovce nepotká v blízké budoucnosti stejný osud jako jeho populace v západní Evropě (od Británie po Německo), kde tato bakterióza již zničila značné množství stromů v celých lokalitách.