Houbaři v některých oblastech místo krásného lesa, který znali, nacházejí holiny. Proč nás kůrovcová kalamita tak trápí? A dalo se jí zabránit?
Já bych to nenazýval kalamita. Kalamita je něco, co na nás padne z čistého nebe, co nemůžeme ovlivnit. S kůrovcem se to ale má jinak. Na Vysočině padly celé rozsáhlé lesy a lidé se zlobí na kůrovce. Ale my jsme mu vytvořili ideální podmínky pro velkou gradaci, která pak musela zákonitě přijít. Často se má za to, že lesníci něco zanedbali, že měli zasáhnout včas. Jenže rozsáhlé smrkové monokultury v současném stavu klimatu nebylo a není možné žádným lidským zásahem ochránit. To, co platilo v 19. století, už dnes neplatí.
Proč je dříve ochránit šlo a nyní ne?
Výsadba smrkových monokultur vede k pravidelnému zvyšování výskytu kůrovce a vedla k němu vždy, už od 19. století. Lesy však byly průměrně mladší než dnes. Především se ale změnilo klima: oteplilo se, teplota oproti 19. století průměrně stoupla už skoro o dva stupně, je větší sucho. Smrk je přitom dřevina, která se přirozeně vyskytuje hlavně na horách. V nižších polohách přirozeně roste jen tu a tam v hlubokých údolích potoků, kde je chladno a vlhko. Rozsáhlé porosty v nižších polohách vznikly uměle, současné podmínky jim však nesvědčí. Zato kůrovci ano. Mnohé oblasti jsou nyní odlesněné, zvláště na Vysočině či severní Moravě. Některé regiony ale ještě zůstaly celkem nedotčené, například Žďárské vrchy, neboť jsou položeny výš a nabízejí smrkům příznivější klima. Nebo v západních Čechách, kam zatím kůrovec masově nedorazil. Ale to, že tyto oblasti přežily tuto gradaci, ještě neznamená, že přežijí tu další.
Brouci přednostně napadají nemocné, odumírající či jinak oslabené stromy
Kůrovec byl tedy v lesích vždy, jen si s ním lépe poradily?
Smrky a lýkožrouti spolu koexistují už miliony let, tento brouk je nedílnou součástí takzvaného velkého cyklu lesa. Přirozený smrkový les není stále stejný a zpravidla se neobnovuje po pár stromech, které by padly a uvolnily místo novým. Velmi zhruba jednou za 200 let se setkají podmínky, které přivodí velkou obnovu lesa. Dospělé stromy například pokácí vichřice, čerstvě popadané kmeny pak umožní kůrovci snadné množení. Jeho gradace může pár let trvat, ale nakonec sama skončí. Přijde deštivější rok, tuhá zima či dospělé stromy v okolí dojdou. Lýkožrout smrkový se dovede rozmnožit jen v dostatečně silné vrstvě lýka, tedy ve vzrostlých, letitých smrcích. Mladé smrky a semenáčky obvykle nenapadá. Mimo období vyššího výskytu přežívá v malých skupinkách na pár stromech, v takzvaném základním stavu.
V současnosti je situace pro smrky v místech, kam klimaticky nepatří, neudržitelná. Vysychání krajiny porosty oslabilo a zároveň se prodloužila vegetační sezona. Časnější teplé jaro kůrovci velmi vyhovuje, za rok vytvoří až tři generace, zatímco v původních horských lesích stihl obvykle jen jednu.
Listnáče kůrovec opravdu nežere?
Lýkožrout smrkový je specializovaný pouze na smrk, nežere ani listnáče, ani jiné druhy jehličnanů. Ovšem může se stát, že při silném výskytu se nově vylíhlí brouci, kteří nenajdou v okolí žádné „volné“ smrky, v nouzi zavrtají i do borovice nebo modřínu. Ale už se v nich nedovedou rozmnožit, spáchají vlastně sebevraždu.
Lýkožroutů ovšem existují stovky druhů, modříny mají své vlastní. I ty se u nás za sucha projevily, ale protože tu rozsáhlé modřínové lesy nemáme, nejednalo se o nic tak závažného. Modříny u nás prospívat mohou, ale jen ve směsi s dalšími dřevinami. Ovšem v oblastech, kde se modřínové lesy přirozeně vyskytují, například na Sibiři, rozšiřují se modřínové druhy kůrovce podobně jako lýkožrout smrkový u nás ve smrkových lesích – a podobně se tam tyto modřínové lesy i obnovují.
Ale čím smrk jako stavební dříví nahradit?
Otázku, z čeho budeme vyrábět trámy a prkna, slýchám často. Lidé smrky považují za nenahraditelné, jsou na ně zvyklí. A odmítají přijmout, že je tu jednoduše nebude možné vypěstovat tak, aby z nich byl předpokládaný užitek. A přitom je můžeme nahradit jedlí. Naši předci na trámy a prkna používali především tento rovněž dokonale rovný jehličnan. A dnes se u nás jedli daří dobře, na rozdíl od druhé poloviny 20. století, kdy velmi trpěla kyselým deštěm. Nebo se dají používat lepené stavební prvky z menších kusů dřeva mnoha jiných dřevin. Možností je hodně, jen je třeba si to připustit.
Smrková kůra poškozená kůrovcem
Proč naši předci vlastně opustili jedli a dali přednost smrku?
Pěstování jedlí není v prvních letech života tak snadné, jako je tomu u odolného smrku. Ten, dokud je malý, vydrží opravdu leccos. Malé jedličky na rozdíl od smrku nelze vysadit na odkrytou paseku, v prvních letech potřebují zastínění. Proto musíme paseku nejprve zalesnit krycími dřevinami, jako jsou například břízy a jívy. I v přirozeném lese tyto odborně zvané pionýrské dřeviny nastupují na holiny jako první a připravují podmínky dalším druhům stromů. Dlouhověké dřeviny jako jedle či buk mohou v klidu vyrůst pod jejich ochranou a po několika desetiletích je nahradit.
Na pasekách ale i nyní často potkáváme opět mladé smrčky…
Bohužel v lesích často vídám, že především drobní vlastníci zalesňují často jen smrkem. Jeho sazeničky lze totiž pořídit snadno, a jak již bylo řečeno, v prvních letech jsou proti jiným dřevinám relativně odolné, a to nejen vůči slunci. Není třeba je tolik oplocovat. Listnáče bohužel přemnožená spárkatá zvěř okusuje a bez ochranného plotu je vypěstovat nelze. Stejně tak jedle je pro zvěř úplný magnet. Jenže doba smrková opravdu skončila, smrky nikomu v budoucnu užitek nepřinesou. Lidé však neradi mění názory a zvyky, nechtějí si připustit, že to, co dosud fungovalo, už nebude a nynější bolestná zkušenost se proto možná ještě párkrát zopakuje.
Co byste tedy soukromým vlastníkům lesa doporučil?
Ideální je smíšený les. Kam klima směřuje, je zřejmé, vysazovat dnes hlavně smrk opravdu nemá smysl. Ovšem naprosto přesně předpovědět klimatické podmínky třeba na třicet let dopředu nelze. A právě pestrý, různorodý les se lépe vypořádá se vším, co může přijít. Stejnověká monokultura je vždy velmi náchylná na jakékoli výkyvy a změny. Proto doporučuji nevsadit vše na jednu kartu. Ano, smíšený les nebude tak výnosný, jako kdybychom vypěstovali smrkovou monokulturu a po sto letech ji naši potomci vytěžili – ale tohoto ideálu se nedařilo často dosáhnout ani v minulosti, natož dnes. Na západě Německa zjistili, že ze smrkových monokultur založených v 19. století se podařilo plánovaně vytěžit sotva 15 % kvalitních stoletých smrků. Zbytek padl za oběť kůrovci a větru. Je opravdu důležité, aby hospodáři uvěřili, že to, co se děje, není náhoda. Pokud vysází smrky, ujmou se, povyrostou. Ale jakmile dorostou stáří příhodného pro kůrovce, tak jim je v dnešním klimatu znovu sežere.
Loňský deštivější rok nám ale dává naději, že to třeba s oteplováním a suchem nebude tak horké…
Předpověď klimatu je nesmlouvavá, trend je zcela jasný – bude více tepla a sucha. Z jednoho odlišného roku nelze nic vyvozovat, výkyvy jsou přirozené. A navíc, i v tomto deštivějším roce srážky přicházely nárazově, stejně jako v posledních patnácti letech, a to je další problém. Les, a smrkový zvláště, má nejraději neustálé zavlažování drobnými srážkami. Právě z takového počasí smrkové lesy těžily posledních několik set let – jenže teď toto období skončilo. Větru a dešti zkrátka neporučíme.
Smrk bychom tedy vůbec vysazovat neměli?
V našem rodinném padesátihektarovém lese na Vysočině jsme teď po gradaci opravdu žádný nevysadili. Přesto se tam některé samy uchytily, a ty v lese ponecháme. Ovšem zažitou představou lesa je dnes dospělá smrková monokultura, kterou se snadno prochází a pěkně v ní vidíme na houby. Žádné popadané stromy a houští. Ve skutečnosti se ale jedná o umělý park, a tuto představu ideálního lesa je načase opustit. Mezi ostatní druhy je možné vysadit pár smrků, pokud si to přejeme, ale nemůžeme s nimi počítat jako s hlavní dřevinou.
Dnes také stoupá poptávka po palivovém dříví, což je dobře. Místo primárních fosilních zdrojů můžeme využít dřevo jako dlouhodobě udržitelnější a obnovitelný zdroj. Smrk jako palivové dříví však není ani zdaleka ideální, protože rychle shoří. Výtečné vlastnosti má v tomto ohledu buk. Ale vůbec největší výtěžnost dřevní hmoty, pokud jde o palivové dříví, má takzvané pařezení. Při něm jednoduše seřezáváme výmladky, které neúnavně obrážejí z letitých pařezů listnáčů – hlavně habrů, dubů a lip. Naši předkové si takto opatřovali otop po dlouhá staletí, a takzvané pařeziny vytvářely rozsáhlé lesy, hlavně v teplých oblastech.
Čtenáři si možná pamatují vášnivé spory, které se vedly okolo zásahům proti kůrovci v Národním parku Šumava. Dnes už můžeme vidět na vlastní oči, že si tam příroda poradila…
Na Šumavě opravdu nevznikla poušť, jak v devadesátých letech minulého století mnozí lesníci a politici předpovídali. Naopak. Les na Šumavě se výborně obnovuje, a tam, kde se opravdu vůbec nezasahovalo, vzniká zcela nová kvalita přírody. Je však třeba si uvědomit, že národní park není návod na pěstování hospodářského lesa. A naopak. Národní park je založen jako oáza přírody. Mimo nejpřísněji chráněné zóny zde můžeme tu a tam i něco vytěžit, ale hlavním cílem není produkce, ale uchování kousku přirozeného lesa v jinak zcela kulturní krajině. Lidé si někdy myslí, že ochranáři nechtějí produkční les nikde, ale tak to není. Nechat ale pár nejcennějších kousků přírody žít vlastním životem je velmi cenné. Torza smrků, jež tak vadila lidem, kteří si místo kousku divočiny přáli vzorný lesní závod, hrála při obnově lesa svou důležitou roli. Les ve skutečnosti nikam nezmizel, jen na chvíli změnil podobu. Dokázal růst bez lesníků desítky tisíců let, dovede to i nyní. A hlavně – můžeme v bezzásahovkách národních parků hledat poučení i pro lesy hospodářské a hospodařit předvídavěji.
Kůrovec
Lýkožrout smrkový je nejvýše půl centimetr velký brouk
Lýkožrout smrkový (Ips typographus) je nejvýše půl centimetr velký brouk, jehož život je těsně spjat se smrkem ztepilým (Picea abies). Samec v lýku stromu nejprve vyhloubí tzv. snubní komůrku a spáří se v ní s několika samičkami. Ty v lýku dále vyhlodávají chodby a do jejich postranních odboček kladou vajíčka. Tak vznikají požerky typického tvaru. Smrk lýkožroutům slouží jako obživa i úkryt pro potomstvo. Z vajíček se vylíhnou larvy, které se ve stromě nejprve zakuklí, pak promění v dospělého brouka a cyklus se opakuje. Brouci přednostně napadají nemocné, odumírající či jinak (například suchem) oslabené stromy. Jen při gradaci začínají nalétat i na smrky zdravé. Ty se však brání a zalévají záškodníky pryskyřicí, takže zdolat neoslabený strom není pro lýkožrouta vůbec snadné a velmi často se mu to nepodaří, strom přežije a kůrovec nikoliv.
