Všem seriózním čtenářům se už dopředu omlouvám, že jsem je vystavil podivné slovní hříčce; hříčce dokonce vlastní výroby, nikým jiným nepoužité a nepoužívané. Ale znáte to, příležitost. Nedělá jen zloděje, ale i vtipálky. Spíš zlomyslníky. V mém případě jsem si pohrál se slovy chudina a dráb. Chudina ne ve smyslu sociálním, ale botanickém. Ani o biřice, drába nešlo, ale o vědecký, latinský rodový název brukvovitých rostlin Draba, který nutno navíc číst drába. Kořeny má v řečtině, snad už v antickém Řecku, kde slovem drabé byla označována jiná bylina, dnešní vesnovka.

Droboučké jarní osívky

Když jsem studoval (a to už je pomalu skoro 60 let; ba ne, míň, vždyť to bylo takřka včera!), kam jsem se v březnu podíval, někdy už i jeho začátkem, bělaly se drobounké bylinky, nevelké, skromné, doslova chudičké. Měly a dodnes mají květy čtyřčetné, jak se na brukvovité, kdysi křížaté rostliny slušelo a sluší. Křížaté ne podle nějakých křížal nebo karetních křížů (tam je předobrazem routa), ale podle čtyř korunních lístků, postavených doslova do kříže. Ta bylinka mně byla mými učiteli představena jako osívka jarní, Draba verna. Tak ji popsal a pojmenoval sám Linnaeus, Linné, v roce 1753.

Je to jednoletá, někdy jen 3 cm, jindy až 15 cm vysoká bylina. Vytváří přízemní, k zemi přitisklou růžici listů, z níž vyrůstá jedna, ale třeba i šest lodyh. Spíš lodyžek. Těch přízemních listů bývá na tak malou kytku někdy neuvěřitelně mnoho, nejméně šest, nejvíc snad pětadvacet. Jsou značně variabilní co do vzhledu, a tím jen přispívají k řadě určovacích nesnází s touto bylinou spojených. Květenství na lodyžkách mívá v extrémních případech jeden nebo až 30 květů, jejichž korunní lístky jsou někdy i velmi hluboko rozeklané, dvouklané. To je třeba si pamatovat, jak dále uvidíte.

Šešule a šešulky

Plod osívky je podlouhlá nebo elipsoidní šešulka 3–10 milimetrů dlouhá. Výraz šešulka zní trochu komicky, ale česká botanická terminologie je snad ta nejpřesnější ze všech. Vězte tedy, že šešule (rovněž plody brukvovitých rostlin) jsou suché, nepukavé, ploché, nejméně třikrát delší než široké. Šešulka není absolutně menší, ale je to podobný plod, který ovšem je nejvýš dvakrát až třikrát delší než široký. Šešulku má například známá kokoška, pastuší tobolka jí děti a po nich páni botanikové říkají. Capsella bursa–pastoris přidávají vědci.

Osívka roste i u vás

Ona osívka jarní tehdy ještě pod linnéovským jménem Draba verna roste u nás doslova všude. Jen na vodní hladině ji nehledejte. Roste podél cest, na staveništích a sotva zakládaných zahradách, mezi pařeništi u zelinářů, v lomech, na korunách starých zvětralých zdí – všude tam, kde člověk nějak narušil souvislé porosty a ona v takových nezapojených prostorách našla své místo, svůj Lebens-raum. Určitě i vám roste na zahradě nebo u chaty.

Jak se z osívky stala chudina

Začátkem 19. století působil na tehdejším Volyňsku v městečku Krzemeniec (Kremenec) Willibald Swibert Joseph Gottlieb von Besser. Botanizoval v širším okolí a v roce 1822 vydal jakýsi soupis volyňských rostlin Enumeratio plantarum. Tam zařadil milou osívku do rodu Erophila, krátce předtím instalovaného samotným De Candollem. Jedním z rozlišovacích znaků (a že jich je) je, že korunní lístky kytek z rodu Draba (nebo zůstavších v rodu Draba) jsou celistvé, nejsou rozeklané. Botanika z časů mých studií (to jest po více než 150 letech) na to ještě moc nedala, a tak jsem se tuto jednu z nejskromnějších a nejrannějších kvetoucích rostlin naučil znát pod jménem Draba verna. Dnes ji najdete pod označením Erophila verna, osívka jarní.

To, co zbylo v rodu Draba, pak dostalo český název chudina; ostatně ani tyto rostliny nehýří velikostí, bohatstvím a jinými atributy majetku. Hýří ovšem, stejně jako osívky z rodu Erophila, ohromným množstvím vnitrodruhových taxonů, vzájemně těžko rozlišitelných. Možná to uměl jistý Claude Thomas Alexis Jordan, francouzský botanik, který s těmito bylinkami experimentoval, a zdá se, že se je i naučil rozlišovat. V roce 1852 popsal snad 200 drobných druhů, droužků, mikrospecií a zamotal tak botanikům hlavu možná dodnes. Později se takto malilinkatým taxonům, považovaným za druhy, začalo říkat jordanony – a až na úzké specialisty je málokdo bral vážně. Protože je prostě neuměl od sebe odlišit, mne nevyjímaje.