Bělozářka, nenáročná trvalka, se vrací nejen na přírodní, lesní a venkovské zahrady. Dva druhy rostou v našich teplejších oblastech i planě. Z přírody se odnášet nesmí, jsou vzácné a chráněné, ale sazeničky nebo semena nabízejí zahradnictví se širším sortimentem.

Na štěrkový záhon, skalku i do toulavého stínu

Pěstovat můžeme druhy milující plné slunce a snášející sucho, i trvalky vhodné i do polostínu.

Bělozářka liliovitá

(Anthericum liliago) je suchomilná, daří se jí na prosluněných kamenitých stráních, roste i ve štěrbinách skal. Z trsů úzkých, dlouhých, tuhých šedozelených listů vyrůstají od května do června až 70 cm vysoké stvoly plné květů, které připomínají bíle zářící hvězdičky. Hodí se do skalek a slunných štěrkových záhonů. Vyšlechtěny jsou i zahradní kultivary, například atraktivní ´Major´.

Bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum) rozkvétá od června do srpna. Je nejvýše 50 cm vysoká, listy má dlouhé a úzké, rozvolněné květenství nese bělostné kvítky až 3 cm velké. V přírodě se jí daří na slunných stráních i ve světlých lesích, a stejně tak i na zahradě ocení slunné nebo polostinné místo.

Pěstování

Bělozářce liliovité přichystejte neutrální či mírně kyselou půda, dokonale propustnou, může být i písčitá. Její úzké tuhé listy napovídají, že snese spíše sucho nežli mokro, i když v době růstu a květu trochu vláhy potřebuje. Bělozářce větevnaté svědčí půda vápenitá, propustná, humózní, na jaře vlhčí.

Časně zjara, nebo naopak po odkvětu můžete trsy obou druhů vyrýpnout a rozdělit. Množit je lze také semeny, která klíčí nejlépe při teplotách nad 15°C. Ať už bělozářku vysejete nebo vysadíte, dopřejte jí čas – svou skromnou, čistou krásu rozvine až druhým nebo třetím rokem.