Počátky japonských zahrad spadají již do 6. století, kdy bylo Japonsko ovlivněno čínským vzorem. Japonci sice převzali čínskou myšlenku, ale původní vzor přetvořili a dovedli jej k dokonalosti. Zahrady nejprve vznikaly při městě Kjóto a postupně se rozšiřovaly po celém Japonsku. Ve středověku se japonské zahrady diferencovaly podle funkce do několika základních skupin: zahrady meditační, čajové, suché, parkové a rezidenční.

Naučit se japonskému umění tak, jako je ovládají mistři japonského zahradního umění, je velmi složité. Prazáklad vychází z hluboké filozofické myšlenky, že každý kámen, větvička, voda nebo písek mají svůj význam. Nic není nahodile položeno a vše podléhá daným pravidlům. Celý svět je ale japonskými zahradami fascinován a snaha o adaptaci je patrná. Japonští zahradníci a architekti působí po celém světě a nádherné zahrady tak vznikají i v jiných zemích – ovšem ne každý si může takového odborníka dovolit. To však neznamená, že japonskou zahradu mít doma nemůžeme. Nejjednodušší cestou, jak si vytvořit zahradu v japonském duchu nebo alespoň japonský koutek, je stylizace do evropských podmínek. Určitě se ale vyplatí předem se s japonským uměním seznámit alespoň prostřednictvím knih nebo internetu a vycházet ze základních pravidel. Povíme si nyní, které prvky jsou pro japonské zahrady nezbytné a jak jich využít.

Voda

Voda by neměla chybět v žádné japonské zahradě. Jezírka se symbolickými ostrůvky, prameny, potůčky, vodopády či můstky, to vše k japonské zahradě neodmyslitelně patří. Vodní plochy jsou často doplněny dřevěným či bambusovým můstkem, ze kterého je možné pozorovat rej barevných koi kaprů, nebo obdivovat krásu rozkvetlých leknínů.

Písek, štěrk a kámen

Tam, kde není možné z nějakého důvodu vytvořit vodní plochu, je vodní hladina symbolicky nahrazena jemně uhrabaným štěrkem nebo pískem. Přirozeně působí plochy říčních oblázků, drobných kamínků a bílých písečných polí, i když jsou rafinovaně vytvořeny člověkem.

V Japonsku jsou velmi známé i tzv. karesansui – suché zahrady, v nichž není vůbec žádná vegetace ani voda. Nahrazuje ji bílý, dekorativně uhrabaný písek, představující mořské vlny. Pečlivě naaranžované kameny vybraných tvarů pak zase znázorňují hory, ale třeba i vodopády.

Rostliny

Japonské zahrady nikdy nehýří škálou barev. Podle japonských mistrů má zahrada navozovat klid mysli a pestré záhonky naopak vytvářejí chaos a neklid.

  • Barvy do japonské zahrady vnášejí kvetoucí azalky a sakury a také japonské javory zejména s odlišně zbarvenými listy.
  • Z květin najdeme trvalky, jako jsou kosatce a lekníny.
  • Oblíbeným prvkem japonských zahrad je i bambus.
  • Velmi charakteristickým znakem jsou také bonsaje.

Miniaturní stromky ale nemusí doplňovat zahradu jen v nádobách, miniaturizace se týká i volně rostoucích dřevin. Často najdeme tvarované jehličnany, zejména borovice a jalovce, či pravidelně bochánkovitě sestříhané azalky.

Zahradní doplňky

Lucerny, můstky, nádoby na vodu, pavilonky, altánky či lavičky japonskou zahradu doplňují, nikdy je ale nepoužívejte nadměrně. Jejich úkolem je celkový dojem doladit a podtrhnout. Japonská zahrada se nemůže stát sbírkou doplňků.

Charakteristickým prvkem jsou i tzv. šlapáky - ploché kameny, které slouží místo cestiček. Najdeme je v trávníku, štěrku i ve vodě, zajímavé je, že cesta japonskou zahradou téměř nikdy nevede rovně. Důvodem jsou staré japonské legendy a mýty, podle kterých zlo nikdy nejde přímo za svým cílem, stejně tak jako dobrá myšlenka si nachází cestu oklikou. Druhým důvodem pak bylo estetické navození pocitu dálky, které docílíme právě obloukovitě vedenými cestami.

Dalším typickým prvkem japonské zahrady jsou lampičky typu rankei z šedé žuly. Zvláště působivé jsou v noci, kdy se v nich mihotá plamének svíčky.

Půvab dokonalé rovnováhy

Je třeba si uvědomit, že základním prvkem všech japonských zahrad je pojetí lidské rovnováhy. Velikost, tvar a umístění všech ozdobných předmětů japonské zahrady jsou pečlivě zvažovány s cílem vytvořit prostředí, které je nejen estetické, ale zároveň i funkční.

Každá japonská zahrada je originál, který představuje trojrozměrný obraz přírody.

  • Důležité také je, aby zahrada byla stále půvabná, bez ohledu na roční období, tedy nejen na jaře či v létě, ale i na podzim a v zimě.
  • Japonská zahrada musí být trvalou harmonií světla a stínu.
  • Velký význam v ní má také asymetrie. Asymetrické uspořádání rostlin i kamenů vychází z čísel tři, pět a sedm.

Shishi-odoshi (v překladu strašák na jeleny) je dalším typickým prvkem japonské zahrady. Když se výkyvná bambusová trubka naplní vodou, převáží se a prázdná se opět napřímí. Toto bambusové klepátko mělo plašit jeleny, zajíce a jinou zvěř, která by mohla na zahradě škodit. Z bambusu jsou i naběračky na čerstvou vodu.

Živé obrazy a sochy

Japonské zahrady působí dojmem stálosti a věčnosti. Jsou komponovány pro pohled z okna, dveří nebo zastřešené dřevěné terasy. Průhled oknem pak působí jako zarámovaný obraz krajiny. Kamenné kompozice, jezírka a dřeviny jsou dokonalým estetickým ovládnutím prostoru.

Asi největším uměním při kompozici japonské zahrady je vytváření kamenných seskupení, která jsou osázena různými dřevinami, keři či bambusy. Tyto sestavy vytvářejí jakési živé sochy, které se časem proměňují.