Jedle jsou dlouhověké, dožijí se bez problémů 200–300 let i více. Většina druhů je původní v mírném pásu severní polokoule – v Čechách je jediný původní druh jedle bělokorá (Abies alba). Roste v podhorských a horských lesích a ve středověku byla nedílnou součástí každého lesa. Ovšem razantní těžba dřeva a zhoršující se životní prostředí vykonaly své a jedle z našich lesů téměř zmizely. Ale situace se díky zlepšujícímu se životnímu prostředí mění a jedlím se začíná znovu dařit v podhorských a horských smrčinách. Pro lesní porost má jedle velký význam – její kořeny jsou totiž velmi hluboké a vítr strom tak snadno nevyvrátí. Jedle bělokorá je ovšem strom mohutný, dorůstá úctyhodné výšky a do zahrad se proto nehodí. Musíme se porozhlédnout po jiných druzích.

Jedle pro zahradu

Pro větší zahradu je pravým skvostem jedle korejská (Abies koreana). Roste sice pomalu, ale v dospělosti dosáhne až patnáctimetrové výšky. Největší ozdobou jsou namodralé, až sedmicentimetrové šišky. Nebudeme na ně muset čekat dlouho, objevují se již na mladém stromku. Nevýhodou této krásky je, že není moc otužilá a trpí pozdními mrazíky, proto ji musíme vysadit na chráněné stanoviště. Vedle základního druhu se můžeme setkat s celou řadou krásných kultivarů určených zejména do skalek. Nízký, ploše kulovitý je ’Tundra’ nebo ’Brillant’, podobně rostoucí ’Icebreaker’ vypadá jako zasněžený (jehlice se stáčejí rubovou stranou nahoru a je tak vidět jejich sytě stříbřitá barva), nízký a silně kompaktní kultivar ’Silberpearl’ se často štěpuje na vyšší kmínek, ’Blauer Eskimo’ je vyšší a má modrošedé jehlice. Velmi zajímavý je i ’Green Carpet’, který vytváří hustý zelený koberec.

Velmi pěkná je jedle španělská (Abies pinsapo), která je charakteristická kruhovým rozložením jehlic na větvích. Je náročnější na teplejší a chráněné polohy, může být citlivá na průvan a mrazivý vítr. V domovině roste jako poměrně velký strom, u nás ale dorůstá relativně pomalu jen do výšky kolem 10 m a můžeme ji proto vysadit i do středně velkých zahrad. Vyžaduje půdu s vysokým obsahem vápníku.

Do malých zahrad a na skalky se také hodí řada nízkých kultivarů jedle ojíněné (Abies concolor). Jedle ojíněná je mezi jehličnany vzácnou výjimkou, snese totiž půdu s obsahem vápníku a roste i na štěrkovitých půdách, ale musí mít dostatečnou zásobu vláhy. Naopak se jí nedaří v půdách suchých a na větrném stanovišti. Kultivar ’Compacta’ má keřovitý vzrůst, modravě ojíněné jehlice, roste mimořádně pomalu a dorůstá do výšky kolem jednoho metru. Sloupovitý vzrůst nabízí kultivar ’Fastigiata’. Mezi varietami najdeme i jedle s odlišně zbarvenými jehlicemi: ’Aurea’ a ’Wattezi’ mají jehlice žlutozelené, ’Argentea’ stříbřitě bělavé, ’Variegata’ má jehlice bělavě zelené a ’Violacea’ dlouhé stříbřité jehlice.

Jedle vznešená (Abies procera) ve své severoamerické domovině dorůstá až do výšky nad 60 m, v našich podmínkách bývá podstatně menší (8–15 m). Je to mimořádně mrazuvzdorná dřevina a je považována za jednu z nejatraktivnějších jedlí vůbec. Nejlépe se jí daří v polostínu ve vlhké, nevápenité a na živiny bohaté půdě.

Pěstování

Nejvhodnější dobou pro výsadbu do volné půdy je předjaří, tedy těsně před rašením, nebo naopak až podzim, tedy dříve, než půda zamrzne. Rostliny v kontejnerech lze sázet kdykoli v průběhu vegetačního období, vždy je však třeba zajistit dostatečnou závlahu a v horkých dnech mladý stromek chránit proti slunci. Jedle totiž ve volné přírodě obvykle klíčí přímo pod korunami stromů, proto mladé rostliny snášejí lépe stín než přímé slunce. Starší jedle postupně snesou i vyšší dávku slunečního svitu, ale stejně dobře se jim bude trvale dařit i ve stínu, třeba na severní straně domu.

Jistou výjimkou jsou takzvané stříbrné odrůdy jednotlivých druhů. Stříbrný odstín vytváří poměrně silná vrstvička vosku, která pokrývá povrch jehlic a snadněji odráží sluneční záření do prostoru, proto se těmto „stříbrným“ odrůdám daří dobře i na slunci.

Na stanoviště jsou jedle náročnější, vyžadují hlubší, živnou a přiměřeně vlhkou půdu. Optimální je mírně kyselá s dostatečnou zásobou humusu. Až teprve v dospělosti jedle snášejí (dokonce vyžadují) slunečné stanoviště a dostatek volného prostoru pro větve, protože tvarování by znamenalo nevratné poškození stromu.

Jedle léčí

Nálev ze šišek jedle můžeme používat jako přísadu do koupele, která pomáhá proti celulitidě a hemoroidům. Jedlové větve byt nejen příjemně provoní, ale také vydezinfikují, protože pryskyřice působí antisepticky. Proto ji můžeme smíchanou s nesoleným sádlem nebo máslem použít pro vytažení třísky nebo trnu a rána se rychle hojí. Pryskyřice je dodnes součástí mastí na dnová onemocnění a artritické bolesti.

Čím se jedle liší od smrku?

Všimněme si dvou typických znaků: šišek a jehlic. Zatímco na smrku visí šišky dolů, na jedli rostou vzpřímeně jako svíčky. Odtud také známá hádanka, kolik šišek najdeme pod jedlí. Správná odpověď: žádnou, protože šišky se při zrání rozpadávají a nikdy nepadnou na zem celé, vypadnou pouze semínka. Dalším rozpoznávacím znakem jsou jehlice. Zatímco jehlice smrku jsou pichlavé a na průřezu kulaté, jedlové jehličí je ploché a na konci tupé a na rubu má bílé proužky.