Rozvětvené nízké keříky nesoucí od konce léta až do adventního období přitažlivé červené plody nad malými lesklými lístky, to jsou libavky. Tyto stálezelené rostliny na první pohled připomínají brusinku, s níž jsou v příbuzenském vztahu. Rod Gaultheria zahrnuje více druhů, původem většinou z amerického kontinentu.

Jméno uctívá botanika Gaultheria

Stejně, jako je tomu u brusinek, tak i libavky řadíme do čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Tyto nízké polokeře jsou velmi přitažlivé svými výraznými v období, kdy už toho na zahradách příliš mnoho nekvete. V poměru k malým listům jsou její plody dosti velké, a tudíž na keřích i výrazné. Libavka (Gaultheria) byla pojmenována na počest botanika a lékaře Gaultheria z Québecku.

I když existuje více druhů libavek (170–180 druhů), například Gaultheria sinensis, Gaultheria pumila nebo Gaultheria forrestii, pro naše podmínky je nejvhodnější jediný druh, a to libavka polehlá (Gaultheria procumbens), dříve známá jako libavka položená. Nejnižší libavky dorůstají pouhých 10 cm, a tak jsou ideálními rostlinami pro výsadbu do skalek, zatímco ty nejvyšší dosahují výšky až do 2,5 metru. Libavky patří ke stálezeleným rostlinám. Květy mohou být jednotlivé, nebo vyrůstající v hroznech. Vypadají podobně jako zvonkovité květy konvalinek. Květy mohou mít bílou, růžovou nebo červenou barvu.

Libavka polehlá v zubní pastě i horském čaji

Nejen dobře dostupný, ale i pro naše podmínky také perspektivní druh je libavka polehlá (Gaultheria procumbens). Její listy se sbírají pro výrobu čajů. Čaj se vyrábí farmaceuticky a již dlouhou dobu je nejen v Americe znám pod názvem horský čaj. Využití lístků je možné i při destilaci a k výrobě aromatických éterických olejů. Z těch se pak vyrábějí léčiva pro tlumení svalových bolestí a při revmatismu. Výtažky z rostliny nacházejí své využití v současnosti také jako složka do zubních past anebo surovina pro dochucování potravin.

Indiánský "aspirin" - jíst či nejíst?

Nápadné plody libavky obvykle inspirují k dotazům na téma, zda jsou jedlé. U mnoha druhů tomu tak opravdu je. Například libavka polehlá patří k těm jedlým. Ovšem chuť jejich plodů vás pravděpodobně příliš nenadchne. Co do nebezpečnosti literatura uvádí pouze zmínku o tom, že by jejich konzumace mohla být nebezpečná pro osoby s alergií na léky typu acylpirinu, protože libavka obsahuje látky tomuto léku podobné. Jedná se o glykosid gaultherin štěpící se v salicylovou sloučeninu, druhotně gaultheriosid a vonnou silici. Libavka obsahuje v jednom gramu 10 mg salicylátu, což je nejvyšší koncentrace salicylátu zjištěná u rostlin. Odtud přezdívka indiánský aspirin.

V Severní Americe, odkud rostlina pochází, vyrůstá ve volné přírodě nejčastěji na světlých okrajích jehličnatých lesů. Vhodná výše položená místa jsou dalšími oblastmi jejího výskytu. Postačí jí poměrně chudé, avšak velmi kyselé půdy, v těch prospívá nejlépe. Některé skupiny původních amerických indiánů využívaly libavku nejen k přípravě čajů a jako přídavek do pokrmů, ale také jako léčivku, nejčastěji při dýchacích obtížích anebo k utlumení bolesti. Využívali ji také jako jako podpůrný prostředek při lovu nebo nošení těžkých břemen.

Libavka je také známá pod označením indiánská zubní pasta. Její listy a plody obsahují silice, které jim dodávají jemnou mentolovou chuť. Po rozžvýkání zanechávají v ústech svěží vůni připomínající ústní vodu. Právě bobule libavky ochutnal Yan, hrdina Setonovy knihy Dva divoši, když se v lese setkal s tajemným cizincem. Hrst bobulí si odnesl domů a právě její zvláštní vůně se mu stala nejsilnější vzpomínkou onen den plný zážitků.

Pěstování libavky polehlé v našich podmínkách

Kořenový systém libavky polehlé je poměrně mělký a má husté vlášení. Chcete-li tedy tuto rostlinu pěstovat jako půdopokryvnou, je třeba rostliny vysazovat do lehké kyselé humózní půdy. Substrát by neměl být příliš mokrý, neboť hlavně v zimním období způsobuje dlouhodobě mokrá půda rostlinám velký problém. Keříky za těchto podmínek mohou i uhynout.

Libavky jsou vzhledově natolik zajímavé, že možnosti jejich využití jsou mnohem bohatší než pouhá výsadba do záhonů. Prodávají se hlavně na podzim a v zimě jako půvabné dekorace. Často zdobí naše interiéry v období adventu, kdy červené plody usazené nad tmavě zelenými lístky díky svým typickým barvám snadno navodí pravou vánoční atmosféru. Jako interiérové dekorace libavky obvykle vydrží hodně dlouho, avšak jejich další využití jako venkovních rostlin pak už není možné. V interiéru obvykle proschnou natolik, že rostliny není možné zregenerovat.