Letničky jsou veselé rostliny rozmanitých vlastností. Jedny jsou skutečně jednoleté a tak jako ona krásná dívka ve švédském filmu tančí jen jedno léto. Za jednu vegetační sezonu vyklíčí, vyrostou, vykvetou, zaplodí a odumřou. Pak se jako letničky pěstují i rostliny vytrvalé (dokonce některé jsou původně i polokeře), ale vykvétající rovněž v prvním roce života. Na zimu je třeba je uklidit do bezmrazí.

Letničky známé neznámé

Většinu asi znáte, od rodu Ageratum po rod Zinnia. Od nestařců po ostálky.Jenže tak, jak jsme se vrátili do Evropy a do světa, tak i ten okolní svět proniká k nám. A já jen čas od času němě civím na kytky, pro které nemám v hlavě šuplíček, neznám je, neumím a nevím co s nimi. Až na jedno: Moc se mi líbí.
Jako třeba taková krtičníkovitá alonsoa. Moc jsme se nenamáhali, české jméno je obdobné s vědeckým Alonsoa. Alonsoa meridionalis (také A. warscewiczii) je Středoameričanka s krásnými, ostře až cihlově červenými trubkovitými květy.

Na březích rybníků a řek rostou rozmanité dvouzubce; některé jsou k nám zavlečené z jiných světadílů, jiné jsou původní. V posledních desetiletích se k nám dostala nádherná letnička, kytka pro závěsné koše, dvouzubec ločidlolistý, Bidens ferulifolia, zlatožlutě zářící závoj se stovkami květů. I ten je tak na půl Středoameričan a na půl to je arizonský kovboj.

Další písmenko mi svítí za poledne na zahradě: Carpanthea pomeridiana, jihafrická jednoletka z čeledi Aizoaceae. Zářivě žluté květy rozevře u nás jen opravdu letní den; u mne kvetla již letos na přelomu května a června.

Jihoafrické krásky

Která Barbara to byla, co její jméno nese jemná ostruhatka, jsem zatím nezjistil. Ale ostruhatky z rodu Diascia, zejména Diascia barberae, pěstuju už od časů svého působení v botanické zahradě. Ostruhatka se jim říká pro květy s dvěma ostruhami, při troše fantazie připomínajícími kozí vemínka. Kvetou ale neúnavně celé léto, vhodné jsou i do závěsných košů – a i ony jsou pozdravem z jižní Afriky.

S písmenkem E mne očarovala emílie. Všimněte si, že s malým e. Žádná ženská, ale kytka, hvězdnicovitá Asiatka Emilia coccinea. Zatím jsem ji objevil a obdivoval v katalogu, snad bude časem dostupnější.

To třetí z Jihoafričanek, tzv. kapská astra alias felicíe (se škodovkou stejné značky nemá nic společného!), už je dostupná dočista běžně. Nejčastěji je k dostání modrokvětá Felicia amelloides. Je to trvalka, polokeř, vykvete první rok po výsevu – ale nestojí za to ji schovávat. Venku zmrzne – a doma často zaschne nebo shnije.

Z českých i mexických luk

Šumavské louky jsou plné nádherných jirnic z rodu Polemonium. Jirnicovité rostliny rostou i na jiných kontinentech a ze Severní Ameriky se k nám postupně prokousává nádherná gilie. Z Kalifornie to je třeba Gilia achilleifolia, gilie řebříčkolistá, kvetoucí v druhé půlce léta, častěji ale zavadíte o jednoletku gilii trojbarvou, Gilia trikolor.

Desítky let se u nás zpravidla i samovýsevem udržují kalifornské máčky, sluncovky. Ze stejné čeledi mákovitých je jiná, tentokrát mexická bylina s obdobnou stavbou květu i s obdobnou zlatožlutou barvou. Jmenuje se Hunnemannia fumarifolia – a na české jméno jsme jí zatím nepřišli, natolik je nová a zatím vzácná. Ale hledáte-li kytku pro zahradu suchou jako mexická poušť, ptejte se po hunemanii.