Vydal jsem se do světa jemnolistých papratek, papratkovitých kapradin. Protože ta z mých nejmilejších i teď v únoru vylézá nad ztuhlou zem. Alespoň u nás, ve štiřínském parku se doslova ježí – ale do zelené má daleko. Je sametově černohnědá a nikdo by v ní nehledal její letní podobu. Poctivě řečeno, ona teď nevylézá, vylezlá je od půlky léta, ale je vytrvalá, tuhá – a vydrží, dokud ji mladší, letošní listy nepřerostou.
Je na čase ji představit plným jménem. Pérovník pštrosí, Matteuccia struthiopteris. Linné ji zařadil mezi podezřeně z rodu Osmunda, další botaničtí autoři ji převáděli z rodu do rodu, až nakonec se ustálilo zařazení Todardovo do samostatného rodu Matteuccia z roku 1866.
pérovník pšstrosí (Matteuccia struthiopteris)
Jak pérovník ke jménu přišel
Ke jménu přišla na počest italského lékaře Carlo Matteucciho, který žil v letech 1800 až 1868 a svůj živý památník, kapradinu, si užíval ještě dva roky. Jeho jméno se vyslovuje mateučči, a v kapradinové podobě mateuččija. Druhové jméno struthiopteris (které také bývalo jménem rodovým) je složeno z řeckého slova struthos = pštros a pteron = péro nebo pteris = kapradina. Listy připomínají pštrosí péra. České jméno pérovník je umělé, navrhl je Jan Svatopluk Presl v knize „O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář“, která vyšla v roce 1820. Na čas svůj výtvor ale opustil, protože ve „Všeobecném rostlinopisu“ v roce 1846 použil polskou předlohu pióropusznik a zavedl peropušník. Další autoři se ale vrátili k pérovníku a ten u nás roste dodnes.
Otužilá kapradina
Původně pérovník rostl v celé východní a střední Evropě, ve Skandinávii i na Kavkaze, na Sibiři i na Kamčatce a snad i cirkumpolárně v Severní Americe, i když tamní pérovníky bývají někdy oddělovány do samostatného druhu M. nodulosa. U nás roste ve větších porostech hlavně v podhůří, nejníže u Hřenska, nejvýše u Kašperských Hor. O jeho rozšíření se ovšem postarali i zahradníci, kteří tuto nádhernou kapradinu vysazovali do zahrad, kde se pak spontánně rozrůstá a odkud se může šířit dál.
pérovník pštrosí na jaře
Zelené trofofyly a hnědé sporofyly
Pérovník je vytrvalá kapradina s přímým svislým oddenkem, někdy až půl metru dlouhým (špatně se přesazuje!), z něhož vyrůstají postranní podzemní výběžky. Její listy jsou rozlišeny na zelené, obstarávající fotosyntézu (říká se jim trofofyly) a na reprodukční sporofyly, nesoucí výtrusné kupky. Ty jsou po vyrašení tmavě sametové zelené a připomínají zakrnělý, jakoby nemocný výživový, fotosyntetizující list. Postupně tmavnou, hnědnou, až skoro černají – a přezimují. Nad bílým sněhem vypadají jako štíhlé plastiky. Zelené trofofyly nepřezimují, ale záhy po jarním vyrašení tvoří výraznou charakteristickou nálevkovitou růžici, vysokou od 40 až dokonce do 150 cm! Sporofyly mají čepel redukovanou jen na uzounký proužek, na okraji podvinutou a zakrývající výtrusnice.
Tak, jak jsou svými zelenými trofofyly pérovníky atraktivní v každé zahradě, zvláště v blízkosti vody (nejčastěji rostou na náplavech potoků na kyselých půdách, v olšinách) – tak jsou neméně atraktivní sporofyly právě v zimním období. Floristé je rádi používají do suchých kytic, do svícnů a podobných vazeb. Umístíte–li je ale nad bílý ubrus, počítejte s tím, že až do pozdního jara se budou z výtrusných kupek uvolňovat tmavě hnědé výtrusy!
Třeba dodat, že do čeledi papratkovitých patří i rody papratka (Athyrium), puchýřník (Cystopteris) a nádherná a velmi vzácná kapradinka skalní z rodu Woodsia.
