Co si máme představit pod pojmem formální zahrada?

Původ má už v 16. století, pochází vlastně z období italské renesance, kdy se preferovala přísná symetričnost a uplatňovala se například v architektuře zámeckých zahrad. Název formální zahrada přetrval až do současnosti, i když se v průběhu historie samozřejmě zahrady hodně proměňovaly a podléhaly momentálním potřebám. Pokud se bavíme o formální zahradě dnešní doby, jejím základním a zásadním rysem zůstala zřetelná středová osa, od které se odvíjí symetrická výsadba ostatní vegetace. Taková zahrada je samozřejmě velice efektní.

Současně ale musí být hodně náročná její údržba. Není pak člověk spíše otrokem takové zahrady, než aby mu sloužila?

Když zakládáte formální zahradu s rozmyslem, nemusí tomu tak být. Hodně přitom záleží na volbě rostlinných druhů. Jestliže si založíte zahradu, kde budete mít přesně zastřižené živé ploty, trvalky na záhonech uspořádané do přísných geometrických obrazců, záhony od trávníků oddělené dokonalou linií, je pravděpodobné, že se dost nadřete. Dokonalá formální zahrada, která vypadá jako italský zámecký park, je samozřejmě minimálně tolerantní k čemukoliv, co je tam navíc. Každý, i sebemenší plevel, naruší její symetrii.

Formální zahrada ale nemusí být jen přesná geometrie za cenu otročení tam, kde vám má být dobře. Symetrie se dá zajistit i dobrým rozvržením volně rostoucích keřů nebo zakrslých kultivarů, které není třeba tvarovat. To se týká i kultivarů stromů, které si například samy udržují kulatou korunu. U formální zahrady se samozřejmě nemusíte vzdát různých laviček, posezení, odpočívadel, jezírek, pěšinek. Ani živé ploty nemusejí být jenom z dřevin, které vyžadují přesný a častý střih. Pravidelnou, hustou a neprůhlednou zelenou stěnu vytvoří i volně rostoucí keře. Skvěle se pro to hodí například zástupce rodu Berberis (dřišťál), z jehličnanů třeba nižší kultivary cypřišku Lawsonova (Chamaecyparis lawsoniana). Do formální zahrady můžete citlivě začlenit i užitkové rostliny – např. ovocné stromy nebo keře. Současná formální zahrada už neznamená, že po ní budete celé dny chodit s nůžkami a zastřihovat každé přečnívající stéblo. Jediné, co jí opravdu nesluší, jsou různé kůlny, přístřešky, kompost, popelnice nebo sušáky na prádlo. Pokud to prostor umožňuje, je dobré, umístit je jinam.

Co když sice mám pravidelný pozemek vhodný pro formální zahradu, ale dům, který na něm stojí, tuto pravidelnost narušuje? Nebo mám pozemek zcela nepravidelného tvaru?

Pokud je pozemek dost velký, dá se pro formální zahradu vyčlenit jen jeho část a pravidelnost třeba ve vztahu k domu si prostě určit. Zbytek zahrady se dá opticky oddělit. A tam můžete umístit právě ony kůlny, sušáky a podobně.

A co představuje zahrada přírodní?

Zjednodušeně řečeno, je přírodní zahrada pravým opakem zahrady formální. Řekla bych, že je svým původem mnohem mladší. Je důsledkem touhy lidí utíkat z dnešní přecivilizované doby do přírody a také toho, že i lidé na venkově čím dál tím méně cítí potřebu mít zahradu jenom na pěstování ovoce a zeleniny. Tady si s jakoukoliv symetrií lámat hlavu rozhodně nemusíte. Jak už její název napovídá, je pro ni charakteristické, že tam majitel nechal vstoupit kus divoké přírody. Může tam být kousek louky i lesa. Je to zahrada, kde oko neurazí třeba hromada klád, zajímavý pařez, přírodní kámen, obyčejné ohniště.

Možná, když někdo dost důsledně nepečuje o běžnou zahradu, vznikne z ní přirozenou cestou zahrada přírodní…

To je bohužel častý, ale naprosto mylný názor. I přírodní zahrada se musí poměrně důmyslně založit. Ačkoliv to tak na první pohled třeba nevypadá, i tady panují určité zákonitosti. Pokud chcete mít na zahradě lesík, musíte si před zasázením stromků uvědomit, že za čas povyrostou a vy přes ně nemusíte vidět. Že je praktičtější dívat se přes louku na vzdálenější stromy než naopak. Ani přírodní zahrada není úplně „bezúdržbová“, i když péče o ni je výrazně jednodušší. Do značné míry si žije vlastním životem, můžete pozorovat, kde se vám vysemenily různé přírodní druhy a pak se rozhodnout, zda je tam necháte růst nebo ne. Do přírodní zahrady se často stahují různí živočichové. Pro jejího majitele je největší radostí třeba jezírko plné pulců a posléze žab. Nebo ještěrky, které se vyhřívají na kamenech, ptáci, kteří se tu slétají a hnízdí. A vrcholem úspěchu je, když si na vaší zahradě vybudují mraveniště lesní mravenci. To je zárukou toho, že je tu zdravé prostředí a všechno v pořádku.

Jaké jsou výhody a nevýhody obou typů zahrad a do jakého prostředí se hodí?

Formální zahrada se hodí do hustěji zabydlených zón, kde jsou obvykle pozemky menších rozměrů a pravidelných tvarů. Vyhovují většinou lidem, kteří pro svůj vnitřní klid potřebují řád, pravidelnost, přehled. To jim formální zahrada dokonale poskytuje. Na druhou stranu péče o ni je i po dobrém založení časově náročnější a onen kýžený řád je snadno narušitelný. Proto je třeba také zvážit, kdo se bude za zahradě pohybovat. Symetrii a okulibý lad snadno naruší svým chováním třeba velký pes nebo malé dítě. Když vám například zničí jeden vzrostlý keř, rázem je vám k ničemu jeho symetricky umístěný protějšek a náprava může být dlouhodobá.

Přírodní zahrada se hodí hlavně tam, kde to umožňuje nebo dokonce přímo nabízí členitost pozemku a především jeho větší rozloha. Útočiště a klid tu najdou lidé, kteří jsou hodně spjatí s přírodou a mají rádi zvířata. Ale se vším všudy – nejen pejsky a kočičky. Nesmí se štítit ani ropuchy nebo slepýše. Výhodou přírodní zahrady je, že péče o ni je méně náročná a mírné dočasné zanedbání docela dobře snese. Neposekaná jarní a kvetoucí tráva a bujně rostoucí výsadba ji na rozdíl od formální zahrady krášlí. Nějaký ten plevel se ztratí, kompost se schová za stromy a vkusná dřevěná kůlna nepůsobí rušivě. Přírodní zahradu si samozřejmě můžete založit i na poměrně malém pozemku. Pak ale musíte počítat s tím, že budete limitováni sousedy. Ne každý musí sdílet vaše nadšení ze vzrostlých stromů. Na druhou stranu – založit přírodní zahradu na malém plácku je výzva a když se povede, vypadá překvapivě dobře.

Jak vybírat rostliny na jednotlivé typy zahrad?

Základní pravidlo, kterým rozhodně nic nezkazíte, je využívat takovou vegetaci, která je v místě obvyklá, které se tam daří. Ušetříte si tím spoustu starostí. V přírodní zahradě můžete například poblíž domu zasadit kvetoucí letničky a trvalky a nízké kvetoucí či pokryvné keře. Dál od domu se hodí luční traviny, kapradiny a netvarované jehličnaté a listnaté stromy. Příjemný barevný efekt zajistí nejen květy, ale také různé barvy listů. A když se chcete v přírodní zahradě chovat opravdu přírodě prospěšně, je dobré využít rostliny, které mohou svým pylem, nektarem nebo plody posloužit živočichům, kteří se na zahradě zabydlí.

U formální zahrady se dá při výběru postupovat stejným způsobem, jen je potřeba důkladněji zvážit habity a nároky všech plánovaných rostlin, aby vámi založená zahrada opravdu prosperovala. Pravděpodobně se neuchýlíte k trvalkám a keřům, které se nekontrolovatelně rozrůstají podzemními oddenky, nebo ke dřevinám, které nesnesou žádný řez.

Takže co byste radila? Formální nebo přírodní?

Hlavně takovou zahradu, kde vám bude dobře a budete tam spokojeni. Rozhodně neexistují pouze tyto dva typy zahrad – na jejich srovnání se ale dá dobře demonstrovat základ uvažování o budoucí zahradě. Člověk by si měl při rozhodování hodně věcí nastudovat a získat hodně informací, případně vyhledat radu odborníka, ale jsou věci, na které stejně nejlépe platí prostý selský rozum. Já můžu jedině doufat, že tento rozhovor pomůže lidem při uvažování, kolik času a energie chtějí do budoucí zahrady vložit. Někoho třeba nebaví ani každoroční podzimní hrabání listí – což je například pro mě činnost poměrně relaxační a oblíbená…