Vrby (Salix) jsou stromy a keře původně rozšířené v mírném a chladném pásmu severní polokoule, několik druhů i v Jižní Americe. Pěstují se však téměř po celém světě. Nejčastěji je najdeme na vlhkých až podmáčených místech (některé však překvapivě snesou i delší dobu sucha), většina druhů je světlomilných. Rod zahrnuje asi 500 botanických druhů (u nás jich je kolem 20). V naší přírodě můžeme najít velké košaté vrby rostoucí na březích potoků, vrby vykvétající na jaře sametovými „kočičkami“, vrby poskytující proutí i zakrslé druhy vrb na rašeliništích.

Všestranně užitečné dřeviny

Většina vrb patří mezi vlhkomilné rostliny, nenáročné na živiny. Rychle rostou a vyhánějí dlouhé, pružné pruty. Těchto vlastností vrb lidé využívali a využívají od starověku dodnes:

  • Vrby vysazované podél vodních toků a rybníků přirozeně zpevňují břehy.
  • Vrby se používají pro výsadbu živých plotů.
  • Pěstují se i jako rychle rostoucí dřeviny k produkci biomasy na vytápění.
  • Využívají se k rekultivaci míst pro jiné dřeviny nevhodných (například trvale podmáčených půd).
  • Nenahraditelné jsou co do produkce vrbového proutí, z něhož se pak pletou různé košíkářské výrobky. Pro těžbu proutí jsou zakládány speciální plantáže „košíkářských“ druhů vrb (nejčastěji je pěstována vrba košařská (Salix viminalis) a její kultivary).
  • Význam mají i květy vrb, které jsou jedním z prvních jarních zdrojů potravy pro včely.

Vrby na zahradě a u jezírka

Velké druhy vrb mají majestátní vzhled a jako dominantní solitéry určitě zaujmou v parcích i na větších zahradách. Přirozeně ladí k vodním plochám – hodí se například k větším přírodním koupacím jezírkům. Zakrslé druhy vrb rostou pomaleji a jsou vhodné například do skalek.

Vyšlechtěna byla řada okrasných kultivarů vrb, které se liší různými tvary větví (dlouhé pruty, převislé či kroucené větve), výrazné jsou i barvy kůry mladších výhonů (zelená, šedá, žlutá až do oranžova, hnědá, červená až temně purpurová) i barvy listů (různé odstíny zelené, šedé až bělostříbrné, různě panašované i chlupaté).

Často pěstovaná je naše původní vrba bílá a její převislá varieta, dále vrba Matsudova, především její variety s kroucenými a různě barevnými pruty. Oblíbené jsou také pestrolisté vrby, například kultivar ‚Hakuri Nishiki‘

Mnohé druhy vrb, například vrba lýkovcová a vrba jíva, jsou zajímavé i svými květy – typickými sametovými „kočičkami“.

Světlo a vlhko, hlavní nároky na pěstování

Protože jsou vrby většinou vlhkomilné, i v zahradách jsou náročné na zálivku a nejlépe prospívají na dostatečně vlhkých půdách. Najdeme však mnohé druhy, které snesou i sušší stanoviště (nerostou tam však tak bujně). Vrby jsou také světlomilné a proto se jim nejlépe daří na velmi světlých místech až na přímém slunci, jen málo druhů roste i v polostínu až stínu.

Naopak na zeminu vrby nemají přílišné nároky, dobře se jim daří i v málo výživných hlinitopísčitých půdách.

Množení a tvarování

Většinu vrb lze snadno tvarovat a udržovat řezem v potřebné velikosti a dobře také snášejí i hluboký zmlazovací řez, takže se můžeme bez obav pustit do zahradnického tvoření. Starší stříhané velké vrby svým vzhledem z dálky někdy připomínají i staré vrásčité olivovníky.

Vrby se množí převážně řízkováním mladých prutů, většina druhů dobře zakoření ve vodě nebo ve vlhkém hlinitopísčitém substrátu s přídavkem rašeliny. Je známo, že často ochotně zakoření i pomlázka, ze které vyrůstají vrby „pomlázkovníky“ se vskutku zajímavým kmenem.

Vrbová kůra, přírodní acylpyrin

V kůře vrb je obsažena kromě tříslovin i kyselina salicylová, která je základem léku acylpyrinu (aspirinu). Ovšem na rozdíl od aspirinu tato léčivka nedráždí žaludek a nemá žádné vedlejší účinky. V tradiční bylinné medicíně se vrba jako léčivá rostlina užívala vnitřně především proti revmatismu, při neuralgiích a ke snížení teploty při nemocech z nachlazení.