Má dnes dříve tak populární a oblíbené pěstování kaktusů nejlepší roky za sebou? Stále jsou mezi námi pěstitelé, kteří v amatérkých podmínkách shromažďují úctyhodné sbírky nádherně kvetoucích pichláčů. Jedním z nich je Pavel Líznar z jihomoravského Kobylí. Ve svém skleníku v rodinném domku na okraji obce pečuje o sbírku kaktusů a sukulentů, jíž jako čerstvý důchodce věnuje prakticky veškerý volný čas. „S kaktusy jsem začal už jako desetiletý kluk, kdy jsme s kamošem ustřihli tetičce takové ty agávkové šulánky, které měl tehdy každý druhý v oknech. Od té doby se s kratšími přestávkami kaktusářství věnuju až dosud. Profesí jsem však zámečník a celý život jsem dělal řemeslo, ale na kaktusy jsem si čas vždycky našel.“
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Pavel Líznar vyrůstal v nedalekých Brumovicích, kde začínal s kaktusy v malém fóliovníku, později je přenesl do dvou skleníčků. Pak se oženil a přestěhoval se do Kobylí, kde byli kaktusáři hned čtyři, a jeho sbírka se začala rychle rozrůstat. „Nejprve mi jeden z nich daroval s nevinným výrazem sklenici, v níž bylo 1500 semenáčků! Tehdy jsem ještě nevěděl, že to byla takzvaná kaktusářská pomsta. Došlo mi to, až když jsem je rozpikýroval – i když jsem dodržel milimetrové vzdálenosti, stejně zabraly obrovskou plochu a o všechny jsem se musel postarat. Tak se získává nový kaktusář – prostě mu ,něco‘ dáte.“
Zlaté časy kaktusaření
V 70. a 80. letech prožívalo kaktusářství svým způsobem zlaté časy, přestože se nedalo cestovat tak snadno jako dnes. Ale kaktusářských spolků bylo jako hub po dešti, sdružovaly stovky pěstitelů. „Jen v hodonínském kroužku, jehož jsem členem, bylo tehdy sedmdesát kaktusářů! Nejprve jsem však dojížděl do brněnského spolku, který patřil společně s pražským k nejstarším v republice. Tam byla ještě před schůzí, která začínala v šest, už ve čtyři burza, kde si lidé nabízeli zajímavé druhy. Daly se na ní lacino sehnat opravdu vzácné věci třeba ze zděděných sbírek! V obou těchto městech dokonce fungovaly speciální kaktusářské prodejny. Staří brněnští pardi jako pan Fleischer nebo Schütz pamatovali ještě známého cestovatele Friče, který k nám dovezl z Jižní Ameriky první kaktusy.“
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Kaktusářů však začalo koncem tisíciletí ubývat a dnes je v hodnonínském spolku už jen necelá dvacítka členů, vesměs v důchodovém věku. „Ale snad se trochu blýská na časy – jednotlivé obce zase obnovují kdysi tradiční zahrádkářské výstavy a i nejmladší generace zase trochu získává vztah k přírodě. Věřím, že se postupně objeví noví sběratelé. Vždyť kaktusy jsou opravdu fascinující rostliny. Navíc většina kaktusářů zařazuje do svých sbírek i sukulenty, jejichž pěstování je stále modernější,“ doufá pěstitel, který nyní tráví ve skleníku mezi svými kaktusy a sukulenty většinu času.
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Pěstování
Kaktusy přes zimu odpočívají v suchu, bez vody a v teplotě do patnácti stupňů třeba v krabici od bot. K životu se probouzejí na jaře: zpravidla koncem února, nejpozději během března, je pěstitelé přemístí do skleníků nebo ven. „Zhruba za tři týdny je vidět, že srdíčka rostlin rostou, což je známka toho, že kaktus úspěšně přezimoval a žije. Po čase, zpravidla koncem května a začátkem června, začínají kvést. Tehdy se pořádají kaktusářské výstavy, na nichž se sběratelé chlubí svými pěstitelskými úspěchy. V horkém létě některé kaktusy kvetení omezují.“
Když je ve skleníku třeba až 50 °C, propustný substrát rychle vysychá a rostliny růst zastavují docela. „Kořeny, které až dosud pravidelně přijímaly vodu, přestávají fungovat a už nikdy se neobnoví. Stanou se z nich zásobní kořeny, na kterých se vytvoří tuhý obal, taková jakoby kůra. Úplně zbytečné ale nejsou, rostlina v nich uchovává důležité zásobní látky. Po odeznění největších veder vyrostou tzv. čekací kořínky a z nich v pravou chvíli vyrostou nové kořeny, které jsou opět schopny přijímat vodu a kaktus svůj růst obnoví.“
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Přestat včas
Kaktusář musí umět odhadnout okamžik, kdy je ve velkých teplech potřeba se zálivkou přestat. Rostliny je nav
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
íc dobré v opravdu horkých dnech před slunečními paprsky raději trochu přistínit. Ale jen opatrně: „Kaktusy jsou rostliny, které dobře snášejí tvrdší zacházení nebo sucho, vadí jim však nedostatek světla a přelití. Jestliže je zalijete ve chvíli, kdy už nepřijímají vodu, snadno začnou hnít. Proto je velmi důležité správně odhadnout okamžik, kdy přestat anebo začít zalévat. Není to leckdy jednoduché. Třeba po období velkých veder jsem rostliny zalil příliš brzy – a celkem vzácné, už velké kaktusy s řepovitými kořeny jsem pak musel vyhodit, všechny shnily.“
Občas se také může během zimního spánku stát, že určitá kombinace teploty a vlhkosti vede ke vzniku plísní, jež vytvoří na rostlinách nepěkné skvrny. Kaktus ale zpravidla nezahubí a postupně odrostou.
Příprava na zimu
Před uskladněním kaktusů na zimu musí voda v květináčích úplně vyschnout a
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Jiné je zimní uskladnění sukulentů, které v zimě potřebují nejen sucho, ale i světlo. „Sukulenty je třeba na podzim uchránit před mrazy, ale současně se ještě v říjnu snažím využít posledních slunečných dnů. Teprve pak je zazimuju.“
Rady zkušeného kaktusáře
Sbírka každého kaktusáře je významně limitována místem ve skleníku – některé kaktusy, zvláště ty sloupovité, se musí proto podle potřeby řezat. „Zkušeností se člověk naučí, jak vybrat správné místo k řezu – kaktus seřízneme tam, kde jeho hmota není příliš stará ani mladá. Je také třeba pečlivě dbát na to, aby řez dostatečně zaschnul.“
Rozsazování: Pikýrování miniaturních semenáčků je nejpracnější. „Každý rok rozsazuju pinzetami tisíce semenáčků z menších do větších políček sadbovačů, posléze květináčků a květináčů. Začátečníci si někdy neuvědomují, že rostoucí kaktusy rychle zabírají stále více místa – už jen přesazením malých rostlinek z šesti do osmicentimetrových květináčů zaberou dvakrát tak velkou plochu! Jednotlivé rostliny také musí být od sebe dostatečně daleko, jinak ve spodní části nemají světlo, přestanou asimilovat a korkovatí.“
Sbírka kaktusáře Pavla Líznara
Půda a hnojení: Půdu pro kaktusy si Pavel Líznar připravuje sám: „Smíchám třetinu písku, třetinu kvalitního substrátu a třetinu slušné půdy ze zahrádky, spíš lehčí, třeba kompost. Prakticky nehnojím – když už, tak starší kusy.“
Indikátor vlhkosti: Zajímavé je, že v mnoha květináčích sbírky kobylského pěstitele roste jedna rostlinka plevele. „Nechávám ho tam, je to pro mě indikátor vlhkosti – vím totiž, že když plevel zvadne, tak je třeba zalít,“ usmívá se lišácky pan Líznar.
Pomůcky: Při přesazování malých rostlinek se používají různě velké pinzety a je při tom potřeba mít pevnou ruku. Při manipulaci (třeba stěhování) kaktusů je lépe používat rukavice. „Když ale spěchám, nějakému tomu popíchání se neubráním. Třeba po likvidaci kaktusářské výstavy mám krev všude.“
Foto: Autor a archiv Pavla Líznara
