V polovině 16. století dovezli Španělé do Evropy peruánské a bolívijské brambory. Kvetly fialově, měly červené slupky a rohlíčkovitý tvar. Vznikly pravděpodobně křížením původních rostlin, které měly svůj domov kolem 15. rovnoběžky v nadmořských výškách 1500 až 4000 metrů. Rostly v chudých a kyselých půdách, snášely značné teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, prospívaly jim pravidelné srážky a poměrně vysoká vzdušná vlhkost. Evropané je zpočátku pěstovali jako okrasnou bylinu s léčivými účinky.

Jak se planá brambora stala pochoutkou

Koncem 16. století dovezli Angličané do Evropy chilské brambory. Získaly je sice na území obklopující 40. rovnoběžku, ale byly to zřejmě kříženci nebo mutanti původních peruánských brambor, které sem Inkové zavlekli a se kterými změněné klima a dlouholeté pěstování udělalo své. Tato kulturní plodina kvetla bíle, měla světlou slupku, kulatý tvar a můžeme ji směle považovat za předchůdce evropských brambor. Tehdejší brambory byly ovšem malé, hořké a měly v sobě všelijaké nepříjemné látky, které ztratily až čtyřsetletým šlechtěním.

Hrozba hladomoru, reklama na brambory

  • Do poloviny 17. století se brambory objevovaly pouze na stolech boháčů jako vybraná pochoutka. Právě v té době však v Irsku zavládlo velmi špatné klima, nedařilo se žádné plodině, jen brambory v zahradách klášterů zlé roky zdárně přežívaly. Mniši je nabídli lidem a zachránili je tak od hladomoru.
  • Koncem 17. století se brambory ve větším pěstovaly v Itálii, ovšem jako krmivo pro prasata. Ale i tady podobně jako v dalších zemích, zhruba v průběhu sta let, opět nastaly hladomory a otevřely bramborám cestu na stoly Evropanů.
  • Na českém území pomohla bramborům ke slávě populární Marie Terezie. Nechala plodinu dovést z Pruska a pověřila kněží, aby chodili po venkově a vedli o bramborách oslavné řeči. Říkalo se jim bramboroví kazatelé.

I když hladomory pominuly, brambory již na stolech bohatých i chudých Evropanů zůstaly. Naučili se totiž, jak je připravovat a poznali, že jde o náramně chutnou a všestrannou potravinu.

Americký brouk

Lidé si na brambory tak zvykli, že když se v polovině 19. století rozšířila plíseň bramborová a zničila veškeré porosty, zemřelo hlady obrovské množství obyvatel. Bída Evropany vyhnala do Spojených států, kde do té doby brambory neznali. Jenže tam také žila mandelinka bramborová, která dosud požírala listy planého lilku. Brambory pěstované ve velkém jí zachutnaly, rozmnožila se a stala se postrachem pěstitelů. Mandelinka bramborová si v Československu v padesátých letech vysloužila nenávistné ideologické označení americký brouk. Američané ji však, navzdory propagandě, z letadel opravdu shazovat nemuseli… Na evropská pole se doslala díky obchodní lodní dopravě, moře překonala v pohodě a suchu na lodích i se svou oblíbenou potravou.

Brambory pod tapetou

"Jestliže člověk má brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoliv hladem. Z této plodiny se můžou připravovat i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy," píše se v Pojednání o bramborách pro c.k. vlastenecko-hospodářskou společnost v Království českém (1770).

Ani si neuvědomujeme, kde všude všestranný brambor najdeme. Přísady celkem očekáváme ve směsích na pečení vdolků, bramboráků či na vaření knedlíků, ale méně již třeba v pudincích. Bramborový škrob využívá jak potravinářský průmysl (solamyl), tak třeba chemický. Máme-li vytapetovaný pokoj, máme na zdi také brambory...

Auta s bramborovým pohonem

Dříve bývaly brambory více technickou plodinou, než je tomu dnes, kdy je nahradila ropa. Například líh se pálil z vína, ovoce nebo z obilí, ale když přišla bída a brambory se staly masovou plodinou, vinopalníci zkusili pálit i z nich, a úspěšně.

České země zásobovaly lihem celé Rakousko-Uhersko a v první světové válce byly také hlavním dodavatelem lihu pro výrobu výbušnin, pro pohon vozidel i pro příděly vojákům, aby se jim na frontě radostněji umíralo za císaře pána.

Houký bambou v puse

Marie Terezie dovezla v době hladomorů brambory z Branibor, odtud název brambory. Jenže jazyk český (a moravský) je tvárný, a tak si pro totožnou plodinu vymyslel různá krajová pojmenování:

babčata, bandory, bandury, bobály, brambole, bramboury, brambury, branibory, erteplata, erteple, koroptve motykou střílené, kartofly, kobzaly, kobzoly, kobzole, krampoly, krampole, krumpíry, krumple, santaburáky, santáky, švábka, zemáky, zemčátka, zemče, zemňáky, zemojablíčka, zemská jablka, žampáky a další.

Svou roli tu sehrála i touha národních buditelů po ryze českém názvu. Té odpovídalo pojmenování zemská jablka, ale i bamboly pocházející od bambulovitého tvaru hlíz.