Zahrada se samozřejmě bez cest neobejde. I když na zahradě žádnou „oficiální“ cestu nemáme, brzy zjistíme, že vyšlapaná ulička v trávníku není tím nejhezčím řešením.

Zvláště na menším a úzkém prostoru, kde trávu vyšlapeme velmi rychle, bude nutné nějakou cestu nebo alespoň cestičku vybudovat. Mnohdy je dokonce lepší vyznačit cestu až poté, kdy užíváním zjistíme, kudy naše kroky zahradou vedou.

Kudy cesta povede?

Cesty bychom nikdy neměli vytvářet bez rozmyslu a samoúčelně. Špatně vedená cesta může mít za následek, že si budeme zacházet a tím spíš začneme hledat a vyšlapávat zkratky. Stačí se podívat, jak vypadají některá místa veřejných ploch. Chodníků a přechodů, které byly vybudovány v ne úplně nejvhodnějších úhlech a směrech, je všude plno a nikdo po nich nechodí, zatímco lidé si cestu krátí, jak je pro ně přirozené a příjemné – tráva netráva, zeleň nezeleň. Abychom něco podobného neměli na zahradě, raději nebudeme spěchat a cesty založíme s rozmyslem. Cesty by ale také měly návštěvníka přivádět na všechna zajímavá místa. Procházka po takové zahradní cestě musí být i příjemným pokoukáním. Jezírko, skalka, zahradní posezení, to všechno jsou místa, kolem kterých by nás cesta měla vést.

Tvrdé chodníky a měkké cestičky

Tvorba zahradní cesty nemusí být nutně veledílo a složitá stavba. Možností existuje neskutečné množství, nemusí se přece jednat o betonovou lajnu. Samotné ztvárnění a povrch může být mnohdy velmi krásný a cesta tak může představovat samostatný dekorativní prvek.

Úplně nejzákladněji lze cesty rozdělit podle použitého materiálu na cesty s měkkým a na cesty s tvrdým povrchem.

  • Mezi cesty s tvrdým povrchem řadíme všechny dlážděné a betonové. Pevné cesty mají výhodu, že jsou stabilnější, a pokud jsou dobře založené, vydrží velmi dlouho a není nutné je pravidelně udržovat.
  • Materiálem pro cesty s měkkým povrchem může být téměř cokoliv: písek, štěrk, kůrový mulč, štěpky, drcené cihly a podobně. Měkké cesty jsou méně formální, lépe se hodí do přírodně laděných zahrad, ale nevydrží dlouho, proto se o ně musíme pravidelně starat – doplňovat materiál, upravovat okraje a odstraňovat plevel.

Kombinace materiálů

Materiál, ze kterého chceme cestičku vytvořit, určitě nemusí být jen jednoho druhu – naopak, různé kombinace jsou velmi zajímavé. Štěrk se třeba velice dobře doplňuje s dlažbou, dřevěnými pražci a s klasickými cihlami. Působivá je i kombinace cihel a přírodního kamene nebo dlaždic. Kombinovat materiál můžeme i v rámci celého řešení prostoru. Hlavní okruh může být ze stabilnějšího materiálu a boční cestičky z měkkého přírodního materiálu. Pamatujeme i na šířku cesty. Ta hlavní by pro příjemný průchod jedné osoby měla být zhruba 70 cm široká. Pokud řešíme přístupovou nebo hodně frekventovanou cestu, vyplatí se šířku zdvojnásobit, případně rozšířit na 1,10 m, kdy už vedle sebe pohodlně projdou dvě osoby.

Kam se hodí vyvýšené okraje?

Když cesta vede trávníkem, určitě se vyhneme vyvýšeným okrajům. Velmi by nám ztěžovaly sekání, s běžnou sekačkou by to bylo skoro nemožné a museli bychom použít ruční nůžky na trávu.
Pokud ovšem cesta vede záhonem, nemusí být okraje na škodu, naopak zamezí splavování zeminy nebo mulče. Někdy cestu vyvýšíme nad úroveň záhonu, abychom ji mohli snadněji zametat a aby dešťová voda zeminu splavila přímo k rostlinám.

Příjemná chůze po šlapákách

Samostatný typ pak představují cesty šlapákové. Lze je založit velmi snadno. Nejčastěji používáme placaté rovné kameny, které zapouštíme do trávníku na vzdálenost kroku. Pokud chceme opravdu jednoduchou a navíc rychle hotovou cestu, právě šlapáky jsou ideální. Nejjednodušší je rozestavit kameny po celé trase budoucí cesty, rýčem v trávníku obrýt obrysy a drn sloupnout. Odstraníme tolik zeminy, aby byl šlapák po ukotvení ve stejné výšce jako okolní terén. Na nízko pokoseném trávníku je práce snadnější.