Máte rádi dechovku?

Živá vystoupení stovek českých a moravských dechových kapel stále plní taneční i koncertní sály a hlediště folklorních festivalů. Nahrávky se dobře prodávají. Kapelník Krajanky Václav Hlaváček vysvětluje, proč jsou lidovky a dechovky tak oblíbené.

Dechovka v terénu

„Dechovka žije především v terénu,“ říká Václav Hlaváček. „Zejména na Moravě a zvlášť na Slovácku, kde téměř každá vesnice má vedle cimbálové muziky také svou dechovou kapelu.

Panuje tu mezi nimi velká soutěživost, protože příležitostí k vystoupení není tolik a jeden hudebník pak často hraje ve více kapelách. Není divu, že úroveň tamních souborů je velmi vysoká.

„V porovnání s padesátými a šedesátými lety minulého století už u nás prakticky nenajdete kapelu, která by hrála falešně,“ říká Václav Hlaváček

A koneckonců nejen tam, protože z konzervatoří každý rok vycházejí spousty mladých hudebníků, kteří nemají kde hrát, a pro mnoho z nich je dechovka možností, kde se mohou uplatnit. I proto jsou dechové soubory tak dobré.

Skladby českých a moravských dechových kapel se také hrají v rozhlasu, zejména v krajských studiích.

V televizi je to už slabší – nejen množstvím, ale i kvalitou pořadů – snad s výjimkou pořadu Za vesnickými muzikanty, který připravuje Josef Pospíšil, bývalý redaktor Českého rozhlasu v Plzni,“ tvrdí Václav Hlaváček, jinak také prezident Sdružení dechových orchestrů České republiky, které vedle jiného spolupořádá řadu festivalů a přehlídek dechové hudby.

Především je však kapelníkem souboru Krajanka, jehož historie se píše od roku 1990: „Tehdy se dalo dohromady dvanáct profesionálních hudebníků z Posádkové hudby Praha. Dařilo se nám, v roce 1993 jsme vyhráli Polkafest, natočili jsme několik pořadů v televizi a asi největší rozmach jsme zaznamenali v roce 1994, kdy jsme od května do konce září odehráli na 170 vystoupení.

Dnes jsme samozřejmě zvolnili a po těch letech fungujeme dál v podstatě ve stejném složení jako na začátku. Jádrem našeho repertoáru jsou naše vlastní úpravy lidovek spíš než skladby jiných autorů,“ představuje kapelník svůj soubor.

Jak založit dechovku

„Hned je třeba počítat s výdaji na notový materiál, pulty, zvukové aparatury (bezdrátové mikrofony, reprobedny, odposlechy, mixážní pult) a na koncertní oblečení. Předpokládá se, že každý hráč má svůj vlastní nástroj, což u kvalitního nástroje může činit řádově desetitisíce korun. Odhaduji, že u dvanáctičlenného souboru se výdaje na pořízení základního vybavení mohou pohybovat kolem 500 000 Kč.

Je také nutné počítat s provozními náklady – především na místnost, kde by kapela mohla zkoušet, aniž by byla rušena, případně aniž by sama někoho rušila, či na vlastního kvalitního zvukaře. Vždy říkám, že kapelu – přinejmenším z poloviny – dělá dobrý zvukař, který ví, co potřebuje dechová hudba.

S tím, že by případné honoráře mohly časem tvořit významnou část příjmů hudebníků, nechť zakládající členové kapely raději nepočítají. Muzicírování v dechovce většina kapel bere jako životní radost.

Soubor si zpočátku s největší pravděpodobností bude muset hradit většinu provozních nákladů sám.

Teprve poté, co si získá určité renomé, má větší šanci, že se mu podaří získat i materiální podporu od státní instituce, místní samosprávy či různých firem.

Dětské a mládežnické dechové orchestry zřizované základními uměleckými školami mají výhodu v zázemí, které jim škola poskytuje,“ připomíná Václav Hlaváček.

Dobrý kapelník nad zlato

„Aby se amatéři dostali na slušnou úroveň, musí poměrně dlouhou dobu často a pravidelně zkoušet a musí se jim věnovat dobrý a zkušený vedoucí – kapelník. Často se tito hudebníci věnují amatérům tak, že po čase dokážou hrát srovnatelně s profesionály.

Kapelníci – hlavně v počátcích – také mají ve většině kapel funkci manažera, který orchestru sjednává vystoupení. Laik si často nedovede představit, co všechno musí kapele věnovat, než jí to začalo doopravdy hrát.

Každá osobnost v oboru představuje poklad. Například Josef Frýbort, což byl muzikant a skvělý učitel, vychoval spoustu vynikajících osobností, jako jsou Jan Slabák, kapelník Mistříňanky Antonín Pavluš či kapelník Stříbrňanky Vojta Horký.

Velké zásluhy na formování mladých muzikantů má na Moravě též například Josef Ištvánek, Jožka Novák z Ratíškovic a další, kteří se věnují hlavně dětem. To je zvlášť důležité, aby tenhle druh hudby žil dál, aby neplatilo to, co se často říká, že o dechovku už není zájem.

Naopak podle toho, co vidím, si myslím, že tahle hudba znovu zažívá novou vlnu zájmu jak u muzikantů, tak především u publika. Jinak by se asi těžko mohlo u nás každý rok pořádat na sto různých festivalů, přehlídek a soutěží dechové hudby. To je, myslím, velmi obdivuhodný počet,“ zdůrazňuje Václav Hlaváček.

Co kapely hrají a jak

„Mezi nejvýznamnější osobnosti, jejichž skladby má v repertoáru většina našich kapel, například patří: na Moravě František Maňas, Slávek Smišovský, František Kotásek, Josef Konečný, z mladších například Zdeněk Gurský, Miloš Procházka, Václav Maňas mladší.

A v Čechách pak například Viliam Béreš, současný šéfdirigent Ústřední hudby české armády, Ada Školka, Ada Doško, Ladislav Suda. A určitě jsem nejmenoval řadu dalších autorů, jejichž věci se rovněž často hrají.

Mění se samozřejmě i styl. Klasikou známou nejen u nás, ale i po celé Evropě zůstávají například skladby Františka Kmocha, Jaromíra Vejvody, Karla Vacka, Josefa Poncara, Karla Valdaufa nebo Moravanů Antonína Žváčka či Metoděje Prajky.“

Zlom přinesla Moravanka

„Většinou se hrály v usedlejším tempu. Velký zlom ve stylu hraní přišel v roce 1972 s příchodem Moravanky. Její kapelník Jan Slabák přišel s technicky náročnými aranžemi lidových písniček, vysokou profesionální úrovní hráčů či novým charakteristickým frázováním.

Tento styl pak s větším či menším zdarem (ne vždy kapely disponovaly dostatečně technicky vyspělými hráči) přejímaly kapely nejen na Moravě, ale hodně i v Čechách.

Zjednodušeně řečeno, spousta kapel se od té doby snaží hrát rychleji a výš. Bohužel ne vždy ku prospěchu věci.

Ovšem jsou dechovky jako například Gloria Zdeňka Gurského nebo Kumpanovi muzikanti s vynikajícím trumpetistou Vlado Kumpanem, které tento trend dovedly k dokonalosti. Především u skladeb pro sólové nástroje posluchač pak žasne, jak úžasně technicky náročné věci se dají na tyto nástroje zahrát.

Špičkové dechovky sklízejí ohromné úspěchy především v zahraničí. Na jejich vystoupení chodí i muzikanti z jiných kapel a shánějí noty, aby si jejich skladby mohli zahrát. Jsou to ovšem výjimečné plně profesionální soubory, složené ze skvělých a často vrcholně školených hudebníků, tedy absolventi konzervatoří a akademií muzických umění. Mnozí jsou členy profesionálních symfonických orchestrů,“ vysvětluje kapelník Krajanky.

Obsazení dechového orchestru

Malý orchestr mívá obvykle do jedenácti až dvanácti členů: Es a B klarinety, tenor, baryton, 1. a 2. křídlovka, obligátní trubka, doprovody, tuba, bicí, zpěv.

Některé kapely mohou mít tři klarinety, obligátní trombony nebo dvě první křídlovky, takže v kapele hraje až osmnáct hudebníků.

Ovšem jsou i malé pětičlenné soubory a některé orchestry mají v sestavě i akordeon. V České republice působí 420–430 malých kapel, které mají od pěti do osmnácti členů a asi 70 velkých dechových orchestrů (zhruba od 30 do 65 členů), jako jsou například

Kmochova hudba Kolín,
Podnikový orchestr Škoda Auto Mladá Boleslav,
Velký dechový orchestr města Zlína,
Májovák a další.

Ve stylu Chebska či Poohří

V zahraničí je především rozšířený tzv. Egerländer Stil. S touto novinkou přišel v šedesátých letech minulého století německý kapelník Ernst Mosch, který se narodil ve vesnici Svatava u Sokolova.

Mosch svůj původní třináctičlenný soubor rozšířil na 25 hudebníků a nový orchestr Ernst Mosch und seine Original Egerländer Muzikanten (Eger znamená v němčině jak Cheb, tak Ohře, která jím protéká) tedy hrál v tomto zajímavém obsazení:

Mosch potlačil břesknost dechového orchestru, docílil jemného, sametového zvuku a značnou část repertoáru tvořily skladby českých a moravských hudebníků.2 trubky,
6 křídlovek,
5 barytonů a tenorů,
6 klarinetů,
3 trombony, 2
tuby,
bicí nástroje.