Pozoruhodný gril navrhl a s kamarády kováři, kamnáři a zámečníky za nemalé peníze vyrobil opravář šicích strojů. Proč? Protože na trhu žádný podobný neobjevil.

Lubomír Majer žije v Boleradicích, vsi náležející do vinařského kraje. Znalci vědí, že jde o Velkopavlovickou vinařskou oblast, druhou největší v Česku hned po Mikulovské. Ač se to na první pohled nemusí zdát, pro vznik pozoruhodného grilu je to důležitý fakt. Rožně, ohniště a nejrůznější grily patří k vybavení mnoha sklípků a pečínky k jarnímu a letnímu ochutnávání vína.

Na ponku v Majerově opravárenské dílně, zaplněné šicími stroji místy až ke stropu, leží mlýnek na maso. „Pro známého zrovna vyrábím elektrický mlýnek se spojkou. Jakmile se dovnitř dostane kost, vařečka nebo cokoliv pevnějšího, seřiditelná spojka začne prokluzovat a šnekové kolo se zastaví. Bude to po všech stránkách mnohem bezpečnější mašinka,“ vysvětluje Lubomír Majer.

Pod oknem stojí na první pohled tuctová bedna na pivní láhve, ale s řidítky a stupačkami. Uvnitř je vidět malý benzínový motor, čtyři kolečka podobná těm z inlinových bruslí zavěšená na mininápravách, nechybí ani kulové čepy řízení, kotoučová brzda, stejně jako úhledně vypracovaný výfuk. „Je to jen taková hříčka, ale taky kus adrenalinu, když letíte na bedně od piva padesátikilometrovou rychlostí," září konstruktér.

Na poličce u stropu nad regály s náhradními díly se tísní několik dětských šících strojů. „Tady mám jen malou část sbírky. Ty nejstarší jsou z poloviny předminulého století. Líbí se mi staré stroje,“ říká Lubomír Majer, profesí specialista na šicí techniku. Bere do ruky kus koberce olemovaného velkým stehem a říká: „Teď jsem dokončil úpravu stroje na obšívání lemu koberců, aby steh mohl těsně přilehnout k podložce nebo ke zdi a nezvyšoval sílu koberce. Takovéhle zakázky, to je moje práce. Vylepšovat technologické postupy, opravovat stroje, prostě co si zákazník zadá,“ představuje v rychlosti svou profesi. Je mu čtyřicet a se svou soukromou živností opraváře šicích strojů začal už v červnu roku 1989.

Ale jsme tu kvůli grilu.

Říkají mi strejda Bučíček

„Hledal jsem na trhu kvůli oslavě narozenin pořádný gril na dřevěné uhlí, ale nenašel jsem žádný, který by zaručoval, že se tuk nedostane do ohně.

Co by podle Lubomíra Majera měl splňovat dobrý gril:

  • Nesmí docházet ke styku tuků s ohněm.
  • Regulace teploty musí být jednoduchá a obousměrná.
  • Gril musí nabízet možnost grilovat větší kusy masa, jako jsou třeba vepřová kolena
  • K dispozici musí být variabilní vnitřní prostor, aby se maso dalo péct na žulové desce i na roštu
  • Gril je možné vybavit elektricky poháněným otočným rožněm.
  • Obsluhu snadno zvládne jedna osoba
  • V grilu lze topit dřevem i dřevěným uhlím
  • Výhodou je regulovatelný přívod vzduchu do topeniště.
  • Konstrukce a použité materiály usnadňují údržbu.
  • Gril se dá přemisťovat.
  • Má dlouhou životnost.

Z velkého grilu na celé prase mám vyzkoušeno, že z masa vyteče celý kýbl sádla. Dovedete si přestavit, kolik spáleniny ulpí na mase, když tuk shoří v ohni pod pečínkou?

Špatné grily maso vysušují, ukapávající tuk hoří, pálí se a ničí opékané maso. To pak páchne spáleninou a vytvářejí se na něm karcinogenní látky.

Baví mě vaření a improvizace. Jen nahlédnu do základní kuchařky a pak si jídlo dotvořím. Před pěti lety jsem vyhodil z domu televizi. A vůbec mně nechybí. Radši si sednu na motorku a někam vypadnu nebo třeba něco uvařím.

Maso mohu na všechny způsoby. Známí mně říkají strejda Bučíček. Když naložím maso, všichni tvrdí, že už nemůžou, ale všichni se cpou. Jediný, kdo mě nenávidí, jsou jejich žlučníky.

Začal jsem proto plánovat, že si gril sám postavím. Procházel jsem americké internetové stránky o farmářských grilech. Tam jsem se inspiroval. Ale přidal jsem drobnosti, které jsem nikde neviděl.

Třeba stěnu, po které odtéká tuk mimo gril, aniž by se mohl dostat do ohně. Nebo jakýsi kšilt uvnitř, který rovnoměrně rozptýlí teplo přicházející pod grilovací kámen. Kámen usazuji do kovového rámečku, aby fungoval i poté, co praskne. To je běžná vlastnost kamene, který se používá ke grilování. Dá se samozřejmě sehnat i speciální čedičová deska, který je mnohem odolnější, ale také dražší.

Inspirací byl parní stroj

Měl jsem jasnou představu. Když jsem si začal kreslit, jak by měl gril vypadat, do týdne jsem ho měl i s detaily. Prostě jsem využil to, co umím ze své práce. Lidé mají pravdu, když říkají, že můj gril připomíná lokomotivu, starou mlátičku nebo fukar.

Každý parní stroj má válec, topeniště, cisternu s vodou, komín, válec s pístem, klikovku, setrvačník, ukazatel tlaku páry a píšťalu. To všechno v mém grilu je. Topeniště má vedle bočních dvířek a regulace přívodu vzduchu také poklop, díky kterému lze dovnitř snadno nasypat půl pytle dřevěného uhlí. Poklop současně slouží jako plotna. Cisterna, to je grilovací prostor. Budík není tlakoměr, ale teploměr. Parní píšťalu nahradil praktický zvonek ke svolávání jedlíků. Válec, píst a velké kolo slouží jako dmychadlo. Díky němu snadno udržím v grilu stabilní teplotu. Stačí zatočit kolem, které rozpohybuje píst, ten vhání vzduch do ohniště, kde se stejně jako ve výhni velice rychle zvýši teplota, a to i o několik desítek stupňů během několika vteřin. Dmychadlo má svou nerez ventilovou hlavu, sací a výfukový ventil. Jako na kompresoru. Hlavu dmychadla jsem si vyrobil sám. Komín odvádí všechen kouř pryč aby neobtěžoval hosty a pokud zafouká vítr, ucítíte pouze příjemný závan teplého vzduchu.

Použil jsem mazivo, které vydrží 1200 °C, a barvu, která odolá 700 °C. Uvnitř je jedna vrstva, venku čtyři. Nejdřív se gril celý kompletně pískuje, tak zmizí veškeré škrábance i případná koroze.

Záměrně jsem gril nevybavil komínovou klapkou, aby se maso nedusilo v kouři, ale pěkně dýchalo a vonělo od čerstvého tepla z rozžhaveného dřevěného uhlí. Roztopím dřevem, nasypu uhlí. Stačí deset minut a už se může grilovat. Dá se sice topit pouze dřevem, ale s uhlím je grilování přece jen pohodlnější.

Gril měl premiéru na kamarádových narozeninách. Byl jsem zvědav, jak bude prototyp fungovat. Perfektně! Steaky byly za chvíli hotové, nevídaně šťavnaté, nevysušené. Ale jednu chybu jsme přece jen udělali. Měli jsme málo masa.

Bez kamarádů ze zámečnictví Sedláček bych se neobešel. Zpracování čtyř- a pětimilimetrových ocelových plátů, svařování, pískování, nátěry, to je práce pro profesionály. Řekli jsme si, že gril budeme vyrábět a prodávat. Na první pohled není levný. Stojí přes padesát tisíc korun. Ale vedle kvalitního materiálu je při jeho výrobě potřeba víc než padesát hodin odborné práce. Tomu, kdo často griluje pro početnou společnost, se vyplatí. Třeba vinařům,“ říká konstruktér.

„Každý týden dělám ve sklípku posezení, takže gril opravdu využiji,“ potvrzuje boleradický vinař Petr. „Všechno na něm udělám. Vepřové, zvěřinu, uzeninu, kuřata, ryby, kolena, zeleninu, lilek prostě cokoliv. Něco na kameni, klobásky na roštu, kýtu na otočném rožni. Na plotně nad topeništěm polévku, čaj, kafe. Funguje to ohromně. Není problém připravit hostinu pro třicet lidí.“

Foto autor a Lubomír Majer