Historie těchto tradičních odznaků se píše od dob carského Ruska, poté je získávali absolventi sovětských vysokých škol. Rombiky však dostávají spolu s absolventským diplomem i vysokoškoláci v současném Rusku a mnoha postsovětských republikách.
Vládní kontrakt ovlivnil specializaci sběratele
Lví podíl na vzniku sbírky měla smlouva dohodnutá a podepsaná v roce 1977 Brežněvem a Štrougalem, že Československo tehdejšímu Sovětskému svazu dodá a instaluje vysoce moderní technologii za miliardy korun pro válcovnu plechů na Ukrajině u Azovského moře.
Mezi československými podniky, které se na stavbě válcovny podílely, byl i Elektrické závody Praha, pobočka Brno, v jehož Vývojovém středisku pro elektrické pohony válcoven za studena byl Ing. Sekanina zaměstnán.
odznaky ze sbírky
„Plnil jsem na dohodnuté akci funkci hlavního inženýra projektu elektro pro prvních pět ‚teplých‘ technologických částí válcovny, po dodávce jsem dohlížel na zkoušky celého zařízení před uvedením oněch pěti úseků válcovny do provozu. Ale jezdil jsem tam i potom a na Ukrajině jsem tak strávil skoro celé čtyři roky.
Jako zahraniční experti jsme na místní poměry byli slušně placeni. Problém byl, že rubly tam nešlo za nic kvalitního a potřebného utratit. A předpisy nám nedovolovaly ani je doma rozumně směnit za tuzexové poukázky.
Také cestovat tam nešlo, protože náš pobyt v podstatě představoval kasárenský systém, kdy jsme se mohli volně pohybovat jen po městě a po stavbě. Ani ten kousek k moři jsme oficiálně nesměli.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Odznaky jako takové jsem začal sbírat již v roce 1945, ve svých deseti letech. Bylo to však s dvěma většími přestávkami: Poprvé mi na tři roky sbírku zabavil otec, aby mě neodváděla od studia na gymnáziu, a pak jsem na sbírku neměl čas, když jsem se zapracovával v zaměstnání a zakládal rodinu. Po absolvování technické Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni, obor konstrukce elektrických strojů a přístrojů, jsem na umístěnku nastoupil v Brně.
Vzhledem k tomu, že sbírání odznaků je nesmírně široký obor, soustředil jsem se hlavně na odznaky udělované, které měly většinou evidenční čísla a ke kterým byly vydávány listinné dokumenty. Když jsem se v SSSR dozvěděl o existenci rombiků, řekl jsem si, že to je pro mne to pravé,“ vypráví Miloslav Sekanina.
Hobby přímo konspirační
„Byl ovšem velký problém se k rombikům vůbec dostat. Teprve po delší době a s velkým strachem mi lidé, se kterými jsem se spřátelil, prozradili, že v parcích ‚kultůry a otdycha‘ ve větších městech existují černé burzy, kde se vyměňovaly či kupovaly zakázané knížky, kde se daly koupit valuty a kde se také obchodovalo s odznaky a vyznamenáními včetně certifikátů, které k nim patřily.
odznaky ze sbírky
Přitom prodat nějaký řád tehdy bylo v Sovětském svazu trestné. Občas milice na takovou burzu udělala zátah. Park obklíčila a všechny, kteří v něm byli, bez výběru obušky nahnala do antonů, odvezla je na své stanice a teprve tam je vytřídila. Mě by vytřídili a poslali zpátky do válcovny, ale určitě bych nějakou tu ránu schytal. Naštěstí jsem ale nic podobného zažít nemusel.“
Ing. Sekanina tedy začal jezdit tajně do velkých měst Ukrajiny jako do Doněcka, do Rostova, do Záporoží. Bylo ovšem nutné se vypořádat se svými ‚dozorci‘, jako byly služby na patrech hotelu (tzv. děžurné), které ‚nonstop‘ pracovaly pro KGB. Problém byl také, jak získané přírůstky dostat domů, ale i to se podařilo. „Byl to docela dobrodružný koníček,“ říká sběratel.
Pozoruhodná sbírka žije
Sbírku rombiků Ing. Sekaniny vyhlásil Klub sběratelů kuriozit jako Pozoruhodnou sbírku roku 1988 a odměnil ji diplomem. Tehdy v Československu rombiky nikdo nesbíral. Vlastnili je jen důstojníci československé armády, kteří studovali v SSSR, a ti o ně své uniformy rozhodně nehodlali ochudit.
odznaky ze sbírky
Asi 400 odznaků sbírky je uloženo po 25 kusech na černých kartonech, kde jsou seřazené tematicky. Jsou to:
- obsahově různé odznaky civilních vysokých škol,
- jednotné odznaky vojenských akademií různých specializací (rozlišeno stužkou dole),
- různé odznaky leteckých a námořních škol a institutů,
- odznaky škol KGB.
Nejnovějšími přírůstky jsou odznaky vysokých škol z Ruska a republik, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu.
„Sbírku se samozřejmě stále snažím doplňovat. Pár kousků mi přibylo, když před lety na Ukrajině uvažovali o rekonstrukci ‚naší‘ válcovny. Díky tomu jsem se v roce 1995 znovu dostal do Kyjeva. Neomylně jsem zamířil do ‚Parku otdycha imeni Puškina‘ — a srdce zaplesalo nad novými přírůstky.
V současné době se zdroje hledají těžko. Jsou to různé burzy u nás i v zahraničí, nebo aukce Českého svazu přátel drobné plastiky (ČSPDP), jehož jsem členem.“
odznaky ze sbírky
Foto autor a Ing. M. Sekanina
Popisky k odznakům
1. Nejstarší „lékařský“ rombik ještě z carského Ruska
2. Odznak Moskevského leteckého institutu
3. Rombiky sovětských škol ministerstva vnitra, kde se školily kádry KGB i NKVD, obsahují symbol štítu a meče. Leningradské školy měly v horní špici kosočtverce plachetnici — znak města.
Součástí rombiků současných ruských škol ministerstva vnitra je ruská dvouhlavá orlice se svatým Jiřím — drakobijcem ve štítu na hrudi (3a současný ruský, 3b sovětský vlevo).
4. První sovětské rombiky byly celostříbrné. Tato tradice skončila okolo roku 1957, kdy stříbro nahradil bílý kov. Na obrázku je stříbrný odznak 1. sovětské univerzity, kdy v SSSR bylo sdruženo 10 svazových republik.
5. Politruci studovali na Leninově politické akademii
6. Odznak absolventa ukrajinské Státní akademie pohraničních vojsk
7. Odznak vojenské akademie maršála Žukova
8. Diplomaté — školili se zde i čeští diplomaté
9. Sportovci
10. Svoji vysokou školu měli i sovětští kozáci (vojenská kavalerie)
11. Architekti
12. Turkmenistán — Zemědělská akademie
13. Odznaky měly také školy středního stupně ve stejném oboru. Tatáž grafická symbolika však byla zakomponována do tvaru „pavézy“. Jde o úspornou „uniformizaci“ zavedenou za panování Brežněva (13a umělci, 13b pedagogové).
14. Rombiky VŠ sovětského námořnictva
15. Odznak absolventa vojenské VŠ současné Moldávie
16. Odznak prestižní vojenské akademie generálního štábu pojmenované po Stalinovu chráněnci Vorošilovi, kterého vojenští historikové hodnotí jako nepříliš kompetentního velitele, mj. zodpovědného za nízkou bojeschopnost armády v počátku II. světové války.
17. Chemická fakulta VŠ vojenského námořnictva pro techniky atomových ponorek
