Jedním z letadel, které si dřevomodelář postavil, bylo funkční letadélko vyrobené podle nákresů Leonarda da Vinciho. Z jeho dílny vylétl také ultralight, který je zmenšenou replikou francouzského dvojplošníku Spad VII. S tím létali francouzští vojenští piloti za první světové války.

„Ke dřevu jsem měl blízko odjakživa. Otec stavěl dřevoobráběcí stroje a domů si vozil dřevo, ze kterého vyráběl například úly — hodně včelařil. Mě už od dětství přitahovalo létání, vyráběl jsem si modely letadel, táta mi vždycky nařezal nějaké špélečky a já stavěl,“ vypráví Mirko Hrazdíra v dílně rodinného domku v Lelekovicích u Brna.

Od modelářských stavebnic k ultralightům

„Později jsem si začal kupovat stavebnice letadel. Na sportovním letišti v blízkých Medlánkách jsem byl každou volnou chvíli, letečtí modeláři tam měli svoji plochu, kde jsme si mohli zkoušet své výtvory. Samozřejmě nás znali i všichni, co létali se skutečnými letadly. Takže po roce 1989, kdy skončil monopol Svazarmu na amatérské létání, jsme se pustili do výroby ultralightů, pro která jsem začal vyrábět křídla s dřevěnou konstrukcí i další dřevěné prvky. Pustil jsem se i do stavby celých letadel – některá byla pro kamarády z letiště, jiná pro známé. Je to stále koníček, na obživu to není, protože už jen materiál, který je třeba použít, je drahý a tu spoustu hodin práce by vám jen tak někdo nezaplatil. Zaplaťpánbu mám na své hobby poměrně dost času. Dřevomodelářských zakázek nemusí být tolik, aby mě uživily.“

Mirko Hrazdíra své první letadlo vyrobil v roce 1996, Spad VII jako svou první repliku. Dřevěných křídel (některá z nich byla montována na kovové trupy) bylo mnohem víc.

Zajímavosti z dílny dřevomodeláře

  • Na stavbu letadel se používá hlavně smrk a borovice, také jasan a na něco i buk. Vybírá se jen to nejkvalitnější dřevo — například letorosty dlouhých dílů nesmí mít na metr délky odchylku větší než půl centimetru, všechny namáhané díly v letadle se lepí z několika vrstev, aby byly pevnější. Na zatěžované části se používají kvalitní epoxidová lepidla, na méně zatěžovaná místa vodou ředitelná disperzní lepidla, případně polyuretanová lepidla.
  • Propracovanost konstrukcí dřevěných letadel je vykoupena omyly a chybami draze zaplacenými mnoha lidskými životy a dá se srovnat snad jen s konstrukcemi mostů, kterým se vlastně hodně podobá. Konstrukce letadla v sobě spojuje dva velké protiklady: Musí být co nejlehčí a zároveň až neuvěřitelně pevná.
  • Zátěžová zkouška dřevěného křídla se provádí za dohledu zástupce letecké amatérské asociace nebo úřadu pro civilní letectví. Při jedné ze zkoušek křídlo vážící pouhých 38 kg o rozpětí 6,6 metru muselo po dobu jedné minuty unést zátěž 3,6 tuny rozloženou podle toho, jak bude křídlo namáháno při skutečném letu. Při zkoušce se křídlo na koncích prohnulo jen o 50 mm a po odlehčení se vrátilo do téměř stejné polohy. U kovových křídel, která mají mnohem jednodušší konstrukci, se zkoušky provádějí podobně, ale prototyp, který prošel úspěšně zkouškou, se nikdy nesmí namontovat do letadla, protože zátěž jej nevratně deformuje a změní jeho letové vlastnosti. Do letadel se pak montují křídla stejné konstrukce a ze stejných materiálů jako prototyp, která se už však nezkoušejí.
  • Výpočet konstrukce letadla se provádí na určité zatížení, ale zkoušky jsou prováděny na 150 % této hodnoty. Ovšem při samotném provozu letové vlastnosti letounu nikdy nedovolí dosáhnout ani 50 % výpočtového zatížení. V praxi to znamená, že třeba použijete lištu, pro níž výpočet stanoví profil 10x10 mm, ale maximum skutečného letového zatížení by s přehledem snesla lišta s profilem 10x5 mm.
  • S ultralighty se nesmí provádět žádné akrobatické prvky, proto je replika Spad VII počítána asi jen na 15 % zatížení, na které byl konstruován originál. Všechny výkresy, podle kterých pracuji, jsou udělány podle skutečného letadla Spad VII, kte­ré je v leteckém muzeu v Praze–Kbelích.
  • Příprava výroby trvá několik měsíců a obnáší množství dennodenní práce na jednotlivých součástech, jako jsou žebra, výztuže a další. „S nimi se musím piplat, zatímco samotné sestavení křídla či trupu jde pak rychle. Je to jako lego, trvá to tak čtrnáct dní,“ vysvětluje dřevomodelář.

    „Tak náročný stroj, jakým je letadlo, samozřejmě nemůže od A do Z vyrobit jediný člověk,“ upozorňuje Mirko Hrazdíra. „Konstrukční výpočty mi proto dělá kamarád letecký inženýr a na dřevěné vrtule si také netroufám, kupuji je od specialisty.
    Jako hnací jednotku obvykle používám upravený automobilový motor. Například do repliky Spad VII přijde spolehlivý a lehký vodou chlazený protilehlý čtyřválec Subaru s objemem 1800 cm³ o výkonu 55 koní. Je to vlastně letecký motor, jehož licenci Američané prodali po válce Japoncům a ti jej montovali do automobilů.“
  • Na první pohled nepoznáte, že letadlo kryje jen textilie zpevněná lakem; při poklepu duní jako plech. „Části, na které se bude plátno lepit, napustím acetonovým lepidlem — na dřevo štětečkem nanesu čtyři, pět vrstev, dokud dřevo saje lepidlo. Pak pečlivě srovnám letecké plátno, aby vlákna útku a osnovy byla rovná a navzájem kolmá. Ne kvůli kráse, ale aby vypnuté plátno nepokřivilo konstrukci.

    Potah tvoří velice husté letecké plátno z bavlněné tkaniny, napuštěné několika vrstvami vypínacího laku. Potah křídlo a letadlo zpevní.

    Pak napnutou látku přiložím na konstrukci a na místech, kde přiléhá ke dřevěným částem, ji zvlhčím acetonem, aby se přilepila ke dřevu napuštěnému zaschlým lepidlem. Plátno přilepené na konstrukci poté vypnu pěti až sedmi vrstvami napínacího laku. Zní to jednoduše, ale je to práce náročná na pečlivost a trpělivost,“ vysvětluje Mirko Hrazdíra.

V letadlech, která vyrobil nebo se na jejich výrobě podílel, také létá. „Bohužel však jen jako pasažér. Asi před deseti lety jsem začal pilotní kurz, ale zradilo mě zdraví a musel jsem kurz ukončit,“ posteskne si.

Repliky starých aut

Vyhlášený kouzelník se dřevem samozřejmě neušel pozornosti kamarádů autoveteránistů, kteří si u něj objednávali různé dřevěné části do svých renovovaných automobilů. Jednou to byla dokonce celá dřevěná kostra karoserie Tatry 77 z roku 1935.

Byla to docela krušná zkušenost: Dřevěný rám karoserie renovovaného auta byl rozpadlý, rozměry dílů, které se osazovaly na kostru, byly nestandardní a pan Hrazdíra se zařekl, že už se nikdy do ničeho podobného nepustí. Ale jedné výzvě přece jen neodolal, snad i proto, že to vozítko mělo hodně společného s letadly.

Šlo o dřevěné karoserie pro dvě repliky francouzského vozítka Helico z roku 1919, jehož kompletní výrobní dokumentace se našla ve Francii na půdě starého domu. Tuto automobilovou kuriozitu navrhnul letecký konstruktér Pierre Levasseur. Vozítek Helico se vyrobilo celkem asi 70 kusů, dochovalo se jich jen deset. Vyráběla se v několika verzích a všechna byla poháněna tažnou vrtulí. Motory neměly příliš velký výkon a jízda do kopce jim prý dělala problémy. Karosérie si u Mirko Hrazdíry objednal kamarád − sběratel a renovátor autoveteránů.

Karoserie vozu má aerodynamický tvar a je celodřevěná — kostra z bukového dřeva je potažena bukovou překližkou. Tažnou vrtuli má pohánět vidlicový dvouválec z motocyklu Harley Davidson uložený vpředu napříč a chlazený vzduchem od vrtule.

Dřevěné karoserie replik starých aut nejspíš v lelekovické dílně zdomácní. Bude se zde vyrábět karoserie pro další Helico, ke kterému se výkresy nedochovaly, jen dobové fotografie a neúplný podvozek. Mirko Hrazdíra se byl také podívat v americkém muzeu v Renu, aby obhlédl jediný zachovalý exemplář automobilu Dymaxion z roku 1934.

Podle muzejního exponátu pak vyrobil kostru karoserie pro repliku vozu do sbírky tří set kuriózních automobilů, kterou vlastní americký sběratel Jeff Lane z Nashvilu. Také šest metrů dlouhý Dymaxion má karoserii aerodynamického tvaru.

Foto Jan Malý a archiv Mirko Hrazdíry