Ludmila Kočišová (ročník 1931) z Vnorov na Slovácku uplatnila své dovednosti při zdobení kraslic a tvorbě nespočetných postaviček a to nejen v Česku, ale šířila je také v zahraničí, v Rakousku, Polsku či v Rusku. Ve svém oboru vychovala celou řadu následovnic — vedle jiného i manželky svých synů. Ministerstvo kultury České republiky ji proto v roce 2006 udělilo titul Nositel lidových tradic. Geny svých předků rozvinula do nebývalé košatosti a půvabu.

„U nás doma maminka malovala kraslice, ostatně jako je malovali v každém domě ve Vnorovech. Byla to tradice, malérečky měly plné ruce práce od Vánoc do Velikonoc, každá větší obec měla své vzory. Mamince jsem s kraslicemi pomáhala až do doby, kdy jsem skončila základní školu. Pak jsem v podniku Šohaj šila košile.

Když přišly děti, máme tři syny, zůstala jsem doma. Kraslice jsem malovala dál hlavně pro tehdejší Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a od roku 1971 už na plný úvazek. Dokonce jsem malování kraslic učila ve Veselí nad Moravou.“

Učení metodou pokusu a omylu

„Figurky ze šustí dělám už čtyřicet pět let a pořád mě to baví. Začalo to tak, že jedna sousedka nám ve Vnorovech — bylo nás tehdy šest — ukázala, jak se vyrábí panenka ze šustí podle slovenského vzoru. Jenom to předvedla, nic dalšího. Postup, příprava šustí, co je dalšího potřeba, to nám neřekla. A my jsme se pak léta samy pracně metodou pokusu a omylu učily všechno potřebné.

No a přitom jsme se odklonily od slovenského způsobu, a začaly jsme dělat figurky moravské, dokonce přímo vnorovské. Ať už šlo o jejich velikost, oblečení či o zdobení. Třeba na Slovensku dělali vlasy z koudele, všechny ženské postavy pak měly vlasy šedivé, vypadaly jako stařenky. My jsme vlasy začaly dělat z tmavě hnědých usušených vláken z kukuřičných klasů a z obarvených zbytků šustí.

Barvíme i některé doplňky oblečení figurek. Používám hnědý odstín klasické Duhy, přírodní barvení cibulovými slupkami nebylo tak výrazné. Ale hlavně používáme jen nebarvené listy.“

Život na vsi

„Figurky ze šustí jsem pak také začala vyrábět pro ÚLUV. Škoda, že tahle organizace i její prodejny Krásná jizba, kde jste mohli koupit opravdu pěkné věci, už zanikla. Časem jsem pak z figurek sestavovala skupinky. Například cimbálovou kapelu (obsazení jsem samozřejmě konzultovala s vnorovskými muzikanty), jízdu králů, betlémy, a různé situace ze života na vsi během celého roku.

Snažím se, aby mé figurky byly živé, jakoby v pohybu. Třeba když jsem dělala děvče, které u potoka máchá prádlo, sama jsem si klekla, abych viděla, jak mi splývají vlasy. Moje figurky si dokonce zahrály v animovaném filmu Hajaju, hajaju.

Dneska už nevyrábím do obchodu, ale podle toho, co si kdo přeje. I tak mám práce dost. Zrovna pro tohoto vinaře se soudkem na rameni si měli dnes přijít, ale ještě tu pro něj nikdo nebyl, tak si ho můžete vyfotografovat.“

Materiál

„Šustí z turkyň, jak u nás říkáme kukuřičným klasům, musí být vyzrálé, suché, z dobrého roku, šustí nemůže být zelené. Otrhané suché listeny z klasů třídíme, opereme v teplé vodě, pak je vymácháme jako prádlo a nato je síříme: Dáme je do uzavřené bedny, ve které zapálíme sirný knot umístěný v keramickém květináči.

Podobně se proti chorobám ošetřují vinné soudky. My to děláme proto, aby šustí, které před prací musíme navlhčit, později neplesnivělo. Sířením také získá světlejší zabarvení ❶.“

Jak se dělá postavička

„Kostra figurky je z drátu, tělo začínám dělat od hlavičky, která je vyplněná vatou a obalena šustím. Musí mít tvar a velikost odpovídající figurce. Povrch hlavy tvoří rub kukuřičného šustí, který je hladký, na ostatních částech je šustí vrubovaným lícem navrch ❷.

Hotové tvary musím nití stahovat velmi pevně, protože vlhký materiál se po vyschnutí zmenší a volnější vazba by se pak uvolnila a figurka rozpadla. Používám nitě stehovačky a pevné nitě. Když skončím s hlavou, udělám ruce, které jsou zakryté rukávy. Je to trošku proti tradici, protože na Moravě lidé při běžné všední práci rukávce nenosili. Ale takhle se to ujalo.

Pak dělám hruď ➌ — výplň je opět z vaty, kterou zakryje šustí a zase vše pevně zavážu nití ❹.

A nakonec vytvořím spodek figurky a dozdobím ji (vlasy, šátky, další doplňky oděvu) ➎❻❼❽.

U ženských postav vyplním sukni suchým šustím, protože mokrá výplň by mohla zplesnivět. Takto připravenou figurku usuším a pak ještě domaluji oči a další drobnosti.

Při práci z navlhčeného šustí odtrhávám proužky na doplňky oděvu prsty, do potřebného tvaru šustí sestříhávám nůžkami. Víc nástrojů k práci vlastně nepotřebuji.

I další zdobení a detaily, například povrch střechy betléma či vlna oveček, jsou také ze šustí: Střechu nebo ovečku potřu lepidlem a posypu je nadrobno nastříhaným šustím. Hodně času mi zaberou právě detaily — u muzikantů třeba struny a kolíčky na base a houslích.

Dřevěné podstavce pod figurky, konstrukce betlémů a další dřevěné doplňky postaviček (soudky, hudební nástroje, sáňky apod.) mi podle přání vyrábí soused truhlář v důchodu.“

Zrození tradice

Zpracování kukuřičného šustí, což jsou zaschlé listeny kukuřičného klasu, má v nížinných oblastech na Moravě a na Slovensku velmi dlouhou tradici. Zejména v 19. století tento obor lidové výroby zaznamenal velký rozvoj, kdy byly pořádány četné kurzy a zaváděny nové vzory. Šlo však především o užitkové předměty, jako jsou nákupní tašky, prostírky, dózy a různé schránky. Výroba figurek byla dlouho spíše okrajovou, příležitostnou záležitostí — byly to hlavně hračky pro děti.

Pro rozvoj výroby figurek měla velký význam práce výtvarníků ÚLUV, kteří hledali další možnosti využití tradičních materiálů při výrobě vkusných suvenýrů. Především v ústředí v Bratislavě vypracovali celou řadu námětů i konkrétních vzorů, které se opíraly o stylizované typy krojů a o situace spojené s lidovými zvyky, řemesly či polními pracemi. Figurky z kukuřičného šustí vyráběné v tomto stylu se časem staly velmi oblíbené zvláště na Moravě. Odtud se pak jejich výroba rozšířila téměř po celém území České republiky.

Foto archiv NÚLK, Martin Šimša 2008 a autor