Jako novinář a fotograf se Michal Novák (ročník 1954) od začátku devadesátých let věnoval problematice dýmek, dýmkového tabáku a doutníků. Nějaký čas byl šéfredaktorem časopisu „Cigar & Coctail Magazín“.

„Na mých pracovních cestách, kdy jsem navštěvoval evropské dýmkařské firmy a dýmková studia, se mi stále víc a víc vtírala do hlavy myšlenka, že bych to jednoho dne také mohl zkusit. I když jsem se jako novinář o výrobě dýmek dozvěděl hodně, žádnou praktickou průpravu jsem neměl, nikdy jsem se nevyučil a nevěnoval žádnému řemeslu, které bych mohl při výrobě dýmek uplatnit. Onou ‚kapkou, kterou přetekl džbán‘, pak byla nabídka zúčastnit se jednoho z workshopů. Práce se mi zalíbila natolik, že se z původního plánovaného hobby stala po čase profese. To se psal rok 2008.

Moje první dýmka, kterou jsem vyrobil, byla soudobě přetvořený dárek od mého italského přítele, sběratele dýmek a jejich proslulého výrobce Alberta Paronelliho. Byla to malá dýmčička s typickým protáhlým tvarem hlavičky, a kromě tvaru měla i zajímavou historii: Dnes již neexistující italská firma Rossi ji kdysi vyrobila v sérii na objednávku Američana, který tyto dýmky dával jako dárek otrokům na odchodnou při jejich propouštění na svobodu. A tak vznikla ‚placatka‘, dýmka, která se stala základem pro mé budoucí tvarové experimentování.“

Michal Novák se pak na nějakou dobu stal společníkem v dílně kolegy Kloučka, ale jak šel čas, rostla u něj touha především tvořit výhradně něco svého, na první pohled rozeznatelného mezi autorskými (tzv. freehand) dýmkami zkušenějších kolegů. V současné době již vlastní a vede svou samostatnou dílnu v Praze.

„Našel jsem svůj styl, vyhranil jsem se: V mém případě téměř doslova, protože hlavičky mých dýmek jsou charakteristické právě hranami různých tvarů. Vyplynulo to vlastně z toho, že jsem chtěl vyhovět přirozené lidské touze dotýkat se něčeho příjemného, klouzat po tom prsty, cítit nejen hladké plochy, ale i neobvyklé vzrušující tvary.

Protože dýmka kuřákovi nedává jen požitek z vůně a chuti tabákového dýmu, ale nabízí požitek i zraku a hmatu. V tom je asi zásadní rozdíl oproti kuřákům cigaret, kteří si vlastně jen ve spěchu vyšlukují svoje retko.“

Něco o řemesle

Dýmka

Dnešní kvalitní autorské dýmky jsou vyrobeny výhradně z briaru, což je dřevo kulovité části kořenového systému vřesovce stromového (Erica arborea). Hlavičky dýmek se samozřejmě vyrábějí i z jiných materiálů, jedním z nich je meršán (z německého Meer Schaum, mořská pěna), měkký sedimentovaný nerost sepiolit, který se dnes těží již jen v Turecku a z něhož jsou vyráběny dýmky meršánky neboli pěnovky. Z dalších materiálů jsou to jiné dřeviny jako například oliva, dále pálená hlína.

Jistou kuriozitou jsou dýmky zvané Corn cob, jež se vyrábějí v USA z tvrdé spodní části klasů speciálního druhu kukuřice.

Náustek

Klasickým materiálem je ebonit (ano ten, jenž třen liščím ohonem produkuje elektřinu), což je tvrzený kaučuk, který je příjemný „na skus“, ale může časem ztrácet původní zbarvení. Akrylové náustky jsou modernější, stálejší, pro zuby kuřáka jsou však tvrdší. Náustek může být do hlavičky zasazen přímo nebo přes čep nesoucí ozdobné prvky (kroužky, kování apod.).

Výroba hlavičky

Do základního tvaru vyříznutého z briarového přířezu dýmkař odvrtá tabákovou komoru s kulovitým dnem. Dále budoucím troubelem provrtá kouřový kanálek, který by měl ústit přesně v nejnižším místě dna tabákové komory. Také vyvrtá otvor pro nasazení náustku, případně rozšíří kouřový kanálek pro nasazení filtru. Pak už může následovat tvarování hlavičky (především broušením) a dobroušení stále jemnějšími brusnými papíry.

„Řídím se přitom strukturou materiálu — třeba vějíř letorostů briaru by měl odpovídat tvaru hlavičky, inspiruje mě i tvar přířezu, ale moji ruku vede především fantazie opřená o mé předchozí práce. Vybroušenou hlavičku buď namořím do požadovaného odstínu, nebo to nejkvalitnější dřevo nechávám v přírodní barvě, poslední fáze je navoskování a očíslování, protože každá moje dýmka je originál (je opatřena certifikátem o její pravosti). Nikdy nedělám kopie, a pokud ke mně někdo přijde, abych mu vyrobil stejnou dýmku, kterou jsem již prodal, odpovídám, že mu můžu vyrobit jen co nejvěrnější variaci na originál,“ vysvětluje Michal Novák, který dýmky také opravuje a rekonstruuje.

Péče o dýmku

Po každém kouření bychom měli dýmku nechat vychladnout, z hlavičky odstranit popel (pozor, šetrně, nevyklepávat o tvrdou podložku!) a vyčistit tabákovou komoru, kouřový kanálek a náustek. Dýmku pak necháme před dalším kouřením důkladně odpočinout na suchém místě, nejlépe ve stojánku. Znalci říkají, že i několik dnů. Vyspělý kuřák by tedy měl mít minimálně sedm dýmek — na každý den jednu.

Zakuřování, kouření

Zakuřování je obřad, zasvěcovací rituál, kterým musí projít každá „novicka“, aby mohla plnit své poslání. Odhlédneme-li od této poněkud mystické charakteristiky, smyslem zakouření je vytvořit uvnitř tabákové komory pomalým spalováním tabáku tenkou vrstvu karbonu, která zabraňuje „zahoření“ dřeva.

Pokud jde o techniku kouření, cílem je „chladný dým“, který nesmí být příliš horký, aby obsahoval co největší spektrum vůní a chutí obsažených v tabáku. Dýmka také nesmí „chrchlat“, kdy se na dně tabákové komory tvoří dehtový kondenzát, tzv. močka, která při potáhnutí vydává charakteristický zvuk.

Správně pečovat o žhavý uhlík v dýmce, aby vzniknul onen „chladný dým“, je umění, kterému se kdekterý kuřák dýmky neustále učí.

Kouření jako sport

Kuřáci dýmek mají svoji vrcholovou organizaci CIPC a své soutěže (včetně mistrovství světa) v pomalém kouření, což vlastně není běžné kouření, ale důmyslné vedení žhavé jiskry dusátkem v hlavičce tak, aby tabák hořel co nejpomaleji.

Každý soutěžící obdrží stejný typ dýmky, tři gramy stejného druhu tabáku a dvě zápalky. Soutěž začíná pěti minutami na přípravu tabáku a nacpání dýmky, poté je minuta na zapálení. Plamenem první zápalky obvykle kuřák ožehne povrch tabáku v dýmce, druhou pak tabák zapálí.

Rekordní čas je přes tři hodiny, ale většinou to bývá méně, asi třetina soutěžících odpadne po pověstné čtyřicáté minutě a zbytek už bojuje „přes hodinu“. Vše záleží na zkušenosti, šikovnosti kuřáka, ale i pověstná náhoda hraje roli. „Pamatuji případy, kdy se jistý kuřák stal mistrem světa a v následujícím ročníku ‚zhasl‘ po deseti minutách,“ říká Michal Novák.

Základní informace a užitečné rady na internetových stránkách www.dymkarskekluby.cz, dymka.net, www.novakpipes.cz

Foto autor a Michal Novák