Talent zdědila po otci, vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci a rok učila na ZŠ výtvarnou výchovu. Stále víc ji však lákala práce s hlínou, přihlásila se tedy na keramický kurz, který probíhal v areálu státního statku v Opavě.

Skok do neznáma

Když Alexandra Koláčková první den kurzu dotočila na kruhu, zašla se podívat do stájí na koně. Do oka jí padl sympaťák v sedle — trenér a závodník Jirka — a do dvou měsíců byla svatba! Narodila se jim dcerka Míša, sametová revoluce přinesla zásadní změny a hlavně nové možnosti. Mladí manželé začali přemýšlet, co dál. Věděli, že už nechtějí fungovat nikde jako zaměstnanci a že se jeden z nich bude muset vzdát své profese.

„Jsem duší dobrodruh a zdálo se mi snadnější odejít od koní, než aby Saša pověsila na hřebík svůj talent,“ líčí Jirka. Jejich základní výzbroj (znalostí i financí) byla minimální, přesto koupili na dluh polorozbořený dům s dílnou a pustili se do rekonstrukce. Příbuzní jim jejich odvážný plán rozmlouvali. Marně. „Nejhorší byl první rok. Z mateřské jsme kupovali sunar, na zahradě sklízeli ovoce a zeleninu a z toho žili. Jirka chvíli prodával jako dealer motorové pily a já jsem vytočila a ve vlastní peci vypálila první hrníčky,“ vzpomíná Saša.

Křižovatky

Pak už bylo jen lépe. Jiří se velkoryse staral o obchod, účty, materiál, technologie a Saša měla volné ruce pro realizaci svých nápadů. Balancovala mezi prací pro radost a pro obživu. Zažila i možnost vyrábět ve velkém.

„Dostala jsem zakázku na keramické hodiny. Udělala jsem jich několik set, ale ve chvíli, kdy projevila zájem jistá továrna (a tedy i slíbený zisk by se výrazně znásobil), dala jsem zpátečku,“ přiznává Saša. Její cesta vede jinudy. Vrcholem pro ni je volná socha.

Zlomový byl rok 2000: Šikovnou a v kraji už známou výtvarnici přizvali k „zabydlení“ odpočívadla u terminalu MHD v centru Liberce, určeného rodičům s dětmi. „Bylo to lákavé zpestření a netušila jsem, že se tato tematika stane hlavní náplní naší keramické dílny,“ líčí Saša. A tak po etapě předmětů denní potřeby začala vytvářet velké objekty pro veřejná prostranství — netradiční lavičky, dětské prolézačky, fantaskní zvířata…

Najdeme je nejen v Liberci a Bedřichově, kam se manželé přestěhovali, ale také v Praze na Letné, ve Stromovce, v Nových Butovicích, v Hradci Králové…

„Mojí ambicí je vytvářet příjemné prostředí pro děti i dospělé, rozdávat radost. Inspiruje mě lidská hravost a fantazie, stačí zaujmout nečekaným zrakovým nebo hmatovým vjemem — a začne to fungovat. Není to můj originální nápad, řada výtvarníků ve světě vytváří hřiště na hranici velké hračky a artefaktu,“ upřesňuje Saša.

Překročení hranic

Vzhledem k růstu zakázek založili Koláčkovi svoji stavební firmu se stálým týmem spolupracovníků. A na větší objekty si půjčují mechanizaci. S každým projektem získávají nové zkušenosti a zdravé sebevědomí, nutné k uhájení vlastního výtvarného názoru v komunikaci s investory i architekty.

Úspěšné vyřešení veřejné zakázky musí navíc splňovat řadu podmínek, jako jsou snadná údržba, trvanlivost, bezpečnost, odolnost proti mechanickému opotřebení i počasí. Koláčkovi sice používají i kov, sklo a kámen, ovšem vycházejí z klasických keramických postupů. Skulptura z vysoce pálené šamotové hlíny, vyplněná armovaným betonem a ukotvená do betonového základu, má stejnou životnost jako bronz nebo kámen.

Před třemi lety zaujaly originální liberecké plastiky politika z holandského města Amersfoortu, které udržuje s Libercem partnerské vztahy. Slovo dalo slovo a výsledkem byl velký projekt pro nové město Vathorst.

„Potřebovali tam dominantní prvek do parku v japonském stylu. Nabídla jsem seskupení tří bran jako symbolický vstup do místa, sloužícího k relaxaci a kompenzujícího lidem z města pobyt v přírodě,” dodává sochařka.

Saša s Jirkou mají za sebou více než dvacet společných let. Vyhovuje jim, že nemají zaběhnutý denní režim a stále je potkává něco nového. Saša vytváří každý projekt nejprve virtuálně na počítači a ve zmenšeném modelu — a pak ho řadu měsíců realizují v „životní“ velikosti.

Samozřejmě sledují vývoj „landscape“ architektury, jejíž se stali součástí, a vzdělávají se v oblasti moderní techniky, která usnadňuje výtvarníkům tvůrčí práci, ať už jde o počítačové programy či třeba o možnosti vizualizace.

Foto Martin Mašín a archiv AK