Řemeslu se vyučila v košíkářském učilišti v Morkovicích, které však později zaniklo, podobně jako téměř zanikla celá košíkářská výroba v kraji.
V samotných Morkovicích je košíkářská tradice doložena nejméně 270 let – již v roce 1739 tu byl založen samostatný košařský cech. V dobách největšího rozkvětu tady pracovalo najednou až tisíc košíkářů. Na konci 19. století zde byla dokonce založena košíkářská škola a výrobky zdejších košíkářských družstev putovaly do celé Evropy i za Atlantik do Ameriky.
V padesátých letech minulého století kolektivizace zemědělství a likvidace soukromých řemeslníků a živnostníků i plánované hospodářství způsobily úpadek řemesla. Později v šedesátých letech košíkářství neblaze poznamenal nástup nových materiálů a technologií.
Košíkářské formy při pletení pomáhají udržet pravidelný tvar i velikost koše jedné série
Řemeslná tradice přesto zcela nezanikla — a to nejen v košíkářství — díky Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Pro tuto organizaci Dana Ptáčková pracovala dvacet let a v roce 1983 zde získala státem udělovaný titul Mistr umělecké výroby. Po zrušení ÚLUV se od roku 1991 řemeslu věnovala spolu s manželem Zdeňkem na živnostenský list a poslední roky spíše jen jako svému koníčku.
Jak se košíkářské proutí pěstuje
Odrůdy vrby vhodné ke košíkářské výrobě (z asi 400 druhů vrb je vhodných jen 14 druhů) se pěstují v takzvaných prutnících. Vrbové pruty musí být rovně rostlé, vyzrálé a nesmějí mít součky, aby se při úpravě i při práci nelámaly.
Vrbové rostliny — babky — se tedy sázejí blízko sebe: zhruba v 15 cm odstupech v řádcích vzdálených od sebe 60 cm, aby bylo možné rostliny ošetřovat.
Sklízejí se jednoleté pruty v době vegetačního klidu na začátku zimy. Pruty nesmějí být přerostlé, vhodná délka je jeden metr. Jednoleté pruty, které vyrůstají na půdách bohatých živinami nebo přehnojených, dorůstají často až do dvou metrů délky, mají příliš dužniny a málo rostlého dřeva. Prutníky se proto zakládaly na spíše chudších a sušších písčitých půdách, v žádném případě ne na vlhkých či podmáčených.
„V padesátých létech a zejména později s příchodem nových materiálů prudce poklesla poptávka po proutí a prutníky valem zplaněly. Narostlé vrbové pruty se totiž musejí každý rok sklízet, jinak je porost pro košíkářství nepoužitelný.
Dodnes lze zplanělé prutníky vidět v okolí Tovačova či Strážnice, kde je velmi příhodná písčitá půda, ale i na mnoha místech v Čechách. Genofond odrůd košíkářských odrůd vrby dnes udržuje stanice Výzkumného ústavu lesního hospodářství v Kunovicích, kde je také možné si příslušnou odrůdu opatřit,“ vysvětluje Dana Ptáčková.
Rozpracovaná dna budoucích košů
Sklizeň a zpracování proutí
Při sklizni se vrbové proutí ručně vyřezává prut po prutu takzvaným šnycarem. Vyřezané proutí pěstitelé třídí podle délek, vyřazují přerostlé pruty a pruty z krajů porostu, které se začínají větvit.
Protříděné pruty svázané do otepí pak postaví do nádrže s vodou, kde přečkají do jara. Když pak pruty začínají jít do mízy, je nutné je během tří, nejdéle čtyř týdnů zbavit kůry takzvaným rozštipcem.
Oloupané pruty nechají svázané v otepích asi tři dny zaschnout, přičemž na noc je vždy přenášejí domů, aby venku nenatáhly vlhko. Usušené pruty uskladní v suchu a zakryjí je, aby si uchovaly bílou barvu.
Proč pruty zčervenají
Pruty, které nestačili včas zbavit kůry, je možné vařit, tedy několik hodin máčet v kotlích s vroucí vodou. Vařením změkčená kůra se pak loupe snadno, ovšem horkem se z kůry vylouhuje barvivo, takže pruty se pak ještě nechávají asi tři týdny venku, aby získaly sytý načervenalý odstín.
Zboží podřadnější kvality pro denní potřebu se může plést i z neloupaných prutů, ovšem v Morkovicích vyrábějí především zboží z prutů loupaných nebo také štípaných.
Štípání
Oloupané a usušené pruty se většinou štípou na tři nebo čtyři tenčí pruty neboli šény, po morkovicku šlemy. Z šénů se pak na vnitřní straně na speciálním hoblíku odstraní nekvalitní dužnina prutu a hoblované šény se dále úžidlem seřezávají na stejnou šířku, protože původní vrbové proutí má kónický tvar.
„Každý prut, než jej mohu použít na pletení, tedy musí projít až čtyřicetkrát lidskýma rukama. Je to ohromná spousta dost namáhavé práce, protože potřebujete opravdu velké množství materiálu:
Například na jeden jediný středně velký koš spotřebujete zhruba 100 až 200 metrových prutů, přitom při práci zkazíte ještě tak třicet čtyřicet dalších. Tato příprava, kdy je košíkář vlastně neproduktivní, trvá asi tři měsíce. Samotné pletení je pak vlastně za odměnu,“ podotýká Dana Ptáčková.
obrázek z archivu ireceptar.cz
V čem spočívá obliba pedigu
Po vrbovém proutí je pedig v tuzemském košíkářství nejpoužívanější. Je to vlastně upravené vnitřní pórézní jádro (duše) vzdušných výhonů popínavé palmy Calamus rotang, která pochází z tropických pralesů jihovýchodní Asie. Tyto výhony dorůstají až do délky 100 metrů. Jejich tvrdé povrchové vrstvy se odstraní, jádro se upraví na kulaté pruty o síle od 1 mm do 10 mm, které se používají k pletení.
Pedig velmi dobře absorbuje vodu, a je proto velmi tvárný. Při pletení nevyžaduje tolik síly jako vrbové proutí, a je zároveň houževnatý. Je tedy vhodným materiálem pro amatérské košíkáře začátečníky.
Upravené liány popínavé palmy Calamus rotang zbavené pouze ostnitého povrchu se pak nazývají ratan, což je poangličtělý indonéský název palmy rotang. Ratan je rovněž velmi oblíbeným přírodním materiálem především pro výrobu nábytku.
Koše, ošatky, nůše, nábytek
Z proutí a z pedigu se pletou koše, košíky, nůše, ošatky, misky, ozdobné kryty kořenáčů, ale i nábytek jako křesla, stoličky, stolky, stojany na lampy, zásuvky, kazety na šperky. Proutím se oplétají demižony na slivovici či víno, láhve i skleničky na víno. Často jde o velmi jemnou až filigránskou práci.
K mistrovským kusům vyráběným z proutí patří vyplétaný nábytek. Základem je pevná kostra ze silných až tříletých prutů, které se nechají záměrně narůst. Kostra se pak postupně vyplétá proutím. Dopředu musí být dobře promyšlený celý postup, jak na sebe navázat jednotlivé části výpletu, aby byl kus krásný i funkční.
Takto dekorativní oplet vyžaduje velmi jemný materiál.
Košíkářské nástroje
Košíkář jich nepotřebuje mnoho. Vedle nářadí, které používá na zpracování a přípravu proutí, potřebuje při pletení jen
obrázek z archivu ireceptar.cz
- ostrý nůž,
- velké šídlo neboli špici,
- stloukací železo zvané zbiják,
- nůžky,
Formy jsou podle složitosti tvaru výrobku buď jednodílné, nebo rozkládací, aby se daly z hotového díla vyjmout.
- několik dalších nástrojů, jako jsou například košíkářské formy, které pomáhají při pletení udržet pravidelný tvar i stejnou velikost koše jedné série.
Techniky pletení
Na staletími ověřených postupech se vlastně již nedá nic zlepšovat. Základem je vždy osnova, do které se vplétají jednotlivé pruty mnoha různými způsoby — například křížkováním či sloupkováním.
Každý vplétaný prut se pak k předchozímu vpletenému prutu natěsno „stlouká“ zbijákem. Tomuto způsobu se říká stloukaná práce nebo práce na stloukanou.
Okraj každého koše nebo jiné okrouhlé nádoby se pak zakončuje takzvanou zavírkou, jakýmsi věncem pleteným podobnou technikou jako se splétá například velikonoční pomlázka.
U takzvaného taženého pletení se pruty do osnovy nevplétají, ale protahují se jí. Vyrábějí se tak především tažené misky.
Složitější je vyplétání kolem hran – je potřeba použít ty nejkvalitnější loupané pruty, lépe se hrany vyplétají štípanými šény. Tento druh košíkářské výroby dobře zvládají jen velmi zkušení řemeslníci, kteří se na ni často specializují.
Jak začít a nepřestat
„Úplný začátečník nejlépe zvládne práci s pedigem. Je také nutné, aby měl u sebe někoho zkušeného, kdo mu ukáže, jak udělat dno koše a založit osnovu, jak ji vyplétat, aby držela tvar, jak ji ukončit, jak zhotovit ucha a podobně.
Ideální je přihlásit se do některého košíkářského kurzu. Začátečník se také musí připravit na to, že u rozdělaného díla z klasického proutí musí zůstat, dokud je více či méně zdárně nedokončí. Což může trvat i více než osm hodin. Do druhého dne by totiž rozpletený výrobek zaschnul a už nikdo by jej nedokázal dokončit,“ vysvětluje Dana Ptáčková.
Foto autor
