U domku v Cidlině–Železnici u Jičína vítá příchozího keramika na zápraží i na dřevěném plotě. V dílně pak čeká plná police nádob sličných tvarů na to, až si obléknou okouzlující barevný kabátek – nebesky modrý nebo zemitý, zelený nebo sluneční… Barvy se prolínají a zvou nás do jiného světa.

Z lesů, luk a tůní

Výrobky Evy Skoblíkové si můžete prohlédnout i objednat například na www.fler.cz/mago, na Facebooku, nebo navštívit krámek na Náměstí svobody 16 ("na Rynečku") v Jičíně.

Někdy přijde nápad přímo, nejčastěji však prostřednictvím fotografie. Eva Skoblíková přírodu nejraději pozoruje v hledáčku fotoaparátu a zaznamenává její rozmanité tváře; tyto záznamy pak inspirují její keramickou tvorbu. V jejích nevšedních výrobcích pro všední dny se snoubí výtvarné nadání, vzdělání a poc-tivé řemeslo. Na střední škole studovala obor umělecký keramik a umělecká řemesla, na Univerzitě Karlově výtvarnou výchovu.

Keramice se věnuje už přes dvacet let. Vyrábí snad vše, co je v kuchyni zapotřebí – od hrnců, pekáčů a talířů, přes konvice, vázy, šálky a poháry, až po cedníky, vařečkovníky a lisy na citrusy. Ptáčci mohou v zimě hodovat v keramických krmítkách, květiny rostou v keramických truhlících a vůně se line z keramických aromalamp.

Výtvarnou výchovu Eva Skoblíková učila na základní i umělecké škole, dnes se už věnuje celou duší tvorbě. „Cítím, že musím pracovat neustále, fotit a vymýšlet, vtiskávat do hlíny nové nápady, protože jakmile na chvíli přestanu, jako bych ztratila nit. Zároveň je to naše živobytí, což je spolu se starostí o dům a hospodářství někdy opravdu náročné. Spolupracuje i manžel, profesí sochař a keramik. A když balíme a odesíláme balíky se zbožím, pomáhají i děti,“ říká výtvarnice, kterou nad milovaným hrnčířským kruhem často bolí záda.

Hra barevných glazur

O výjimečné barevné povrchy se zčásti postará kameninová hlína míchaná do požadované barevnosti a zčásti promyšlené vrstvení glazur a oxidů. To hlavní má však na svědomí výpal. Keramika v peci čeká i několik hodin, než teplota stoupne na 1250 oC, a pak se při ní ještě chvíli „prohřívá“. Právě tehdy získávají kameninové výrobky své charakteristické užitkové vlastnosti i výtvarnou podobu.

Láska na první pohled

Manželé Skoblíkovi žili v Praze, ale velké město pro ně nebylo to pravé. Hledali tedy jiné místo pro život. Navštívili mnoho domků na prodej, ale teprve když v Cidlině přišli ke stavení se zahradou a potůčkem, podívali se na sebe a bylo jasno – tohle je náš domov. „Dům byl ve velmi zanedbaném, ale zároveň původním stavu. Sice zchátral, ale jeho podoba neutrpěla žádnými necitlivými zásahy, umělými příčkami, zazděnými okny, luxfery… Část je kamenná, část zděná. Opravovali jsme ho sedm let. Se základem pomohla parta šikovných řemeslníků, leccos dalšího jsme zvládli svépomocí. V roce 2011, když se dcerka chystala do první třídy, jsme se přestěhovali natrvalo.“ Zvlněná krajina na sever od Jičína výtvarnici, pocházející původně z Valašska, vábila víc než rovina. „Tomu, kdo dlouho žil poblíž Bílých Karpat, jsou kopečky bližší,“ vysvětluje.

Život se zvířaty

„Zvířata s námi žijí, máme je všude. Kocour spí v posteli, je to člen rodiny. Teď k němu přibylo i house. Sirotek – kvůli závadě v líhni se vylíhlo jediné, nemohli jsme je přeci nechat venku samotné, husy nejsou samotářky. Kocour si je sice prohlíží trochu nedůvěřivě, ale netroufne si na ně – house roste rychle. Časem mu pořídíme raději husí společnost. Chováme také perličky, jež dokážou být hlasité jak cirkulárka. Křepelky, které v zimě převzaly štafetu od slepic, bydlely u mne v dílně a na rozdíl od slípek v teple pěkně nesly – vánoční cukroví jsme pekli z jejich malých vajíček. Část roku nás mlékem zásobuje naše koza, jinak jezdíme pro domácí kravské mléko na zdejší farmu. Pokud to jde, vyrábíme si z něj vše, co zvládneme – od jogurtů a sýrů až po domácí máslo. Na zahradě, kde také musí každý z rodiny přiložit ruku k dílu, se snažíme vypěstovat vše, co máme rádi. Stejné chutě ale v posledních letech měli také slimáci a na nás toho zbývalo čím dál tím méně. Jakmile jsme se doslechli o indických běžcích, pořídili jsme si jejich vajíčka. Z vylíhlých kachen jsou dnes nejen neúnavní hubitelé slimáků, ale i ozdoba zahrady a naše společnice.“

Co můžeme udělat sami…

„Kromě toho, že slepice, husy, králíci a koza podle mě k životu na venkově patří a my si už doma život bez zvířat nedovedeme představit, jsou pro nás důležitá domácí vajíčka i proto, že ta z velkochovu v klecích kupovat nechceme. Podobně se vyhýbáme velkým supermarketům s oblečením, které šijí šičky na druhém konci světa ve velmi špatných podmínkách. Radši dětem i sobě ušiji a upletu leccos sama, baví mě to. Vloni jsem si proto pořídila kolovrátek a v zimě už děti mohly chodit ve svetrech z vlastnoručně upředené vlny. Mým snem je vlastní malé stádo oveček. Spoustu toho nezvládneme. Pokud to ale jde, snažíme se vše potřebné nakupovat od zdejších šikovných řemeslníků, kterých si moc vážíme.“

Kruh pro každého

Přestože nemá času nazbyt, část léta Eva Skoblíková pravidelně věnuje keramickým kurzům. „Na účastníky se vždy těším. Odhodí u nás starosti, s radostí si hrají s hlínou, je to pro nás všechny svým způsobem odpočinek. Točit na kruhu není těžké. Když člověk opravdu chce a pustí se do toho s chutí, může se základ naučit za pouhý půlden,“ povzbuzuje keramička na kurzech každého, koho přitahuje magie hlíny a hrnčířského kruhu.

Foto: Martin Hlaváček