Dá se říci, že v případě Miroslava Liederhause (ročník 1964) se jablko od rodinného stromu odkutálelo poměrně daleko, i když to tak zprvu nevypadalo. Povolání v rodině bylo tradičně spojeno s půdou, tatínek byl vinař, maminka zahradnice. Oba rodiče proto chtěli, aby synek dělal nějaké řemeslo, nejlépe spojené se zemědělstvím.

Mladý Miroslav vystudoval strojní průmyslovku a poté vysokou školu zemědělskou, obor mechanizace. Než nastoupil řádné studium, mohl si během praxe v nultém ročníku vyzkoušet práci s kovem v kovárně dílny na opravu traktorů a zemědělských strojů. Po vojně pak nějakou dobu pracoval ve státním statku.

„Honil jsem do práce traktoristy, kteří na mladého inženýrka samozřejmě koukali skrz prsty, proto jsem tam pak nějaký čas pracoval jako zámečník. To mě sice bavilo víc, i finančně jsem si polepšil, ale pořád jsem byl zaměstnanec, což si už dnes nedovedu představit i přes všechny strasti práce ‚na vlastní triko‘, které jsem zažil.“

První byl kov

Nakonec vzklíčilo semínko zaseté v kovárně opravny zemědělské techniky. Miroslav Liederhaus si nechal vystavit živnostenský list a v roce 1991 zřídil v domě po dědovi zahradníkovi kovářskou dílničku v Želízech u Mělníka, ve které zpočátku dělal klasickou užitkovou kovařinu.

„Dodnes si pamatuji na první zakázku — 800 kovaných kramlí — asi proto, že mi je ještě nikdo nezaplatil. Ale časem jsme začali dělat i zakázky jiného druhu: barové stoličky, mříže, kovové věšáky a další práce určené především do interiérů, později i kompletní interiéry, zejména vybavení restaurací.

Mnoho rodinných domů mých zákazníků a kamarádů se během let proměnilo v jakési mé galerie; nejdřív jsem vybavil přízemí, pak chtěli doplnit nějaké věci do sklepa, do prvního patra, na půdu…

Jako výtvarník či designer sice nemám to správné vzdělání, ale asi mám k tomu shůry dáno, lidem se moje věci líbí. Už od dětství mě bavilo vytvářet rukama něco nového, stále si s něčím hraju, rád se něčemu učím, něco zkouším. Věta ,To přece nejde‘ pro mě znamená výzvu.“

Jako Fénix z popela

Asi po roce se z kovářské dílny v Želízech Miroslav Liederhaus přesunul zpět do bývalého státního statku, transformovaného na ,eseróčko‘, kde úspěšně jako manažer a výtvarník vedl kovárnu, která přežila i rozpad firmy. Osudovou se pak stala jedna velmi lukrativní zakázka. Všechny hotové kusy den před jejich předáním někdo ukradl. Následovalo velké penále, zakázku bylo třeba znovu vyrobit za poloviční cenu a takto vzniklé dluhy kovárnu finančně položily.

„Byla to pro mě rána. Musel jsem začít znovu. Vrátil jsem se tedy do Želíz a soustředil se především na řemeslo, které jsem ještě víc posunul k výtvarným věcem. A také si víc hlídám smlouvy, které uzavírám.“

Tuny střepů

Systematická práce kombinující kov a sklo se datuje od roku 1996, kdy Miroslav Liederhaus začal spolupracovat se špičkovou sklárnou Ajeto v severočeské obci Lindava, kde tamní mistři skláři dodnes vyrábějí věci podle jeho návrhů.

Samozřejmě mnoho těchto předmětů vzniká i v Želízech, kde jsou k dispozici vedle dvou kováren i dvě sklářské dílny a brusírna. „Při práci s kovem a sklem mi hodně pomohly rady mého kamaráda, chemika Miroslava Hlaveše. Přesto jsou za všemi těmi svítidly, nábytkem a dalšími věcmi ze skla a kovu tuny střepů. Zkrátka daň slepým uličkám. Naštěstí se sklo dá velmi snadno znovu použít.“

Foukané a pečené

„Při kombinaci kovu a skla používám v podstatě dvě technologie:

  • Jednak je sklo foukáno sklářskou píšťalou do kovové struktury.
  • Druhý způsob, tzv. pečené sklo, spočívá v tom, že na kovovou část položené tabulové sklo se v peci nataví a obalí kov podobně jako v přírodě déšť namrzlý na rostliny a předměty. Při tomto postupu je třeba pečlivě sledovat viskozitu skla a zvolit vhodný okamžik, kdy proces tavení přerušit.

U obou technologií se sklo nesmí na kov ‚přilepit‘, protože vzhledem k různé tepelné roztažnosti obou materiálů by ,přilepené‘ sklo popraskalo. V některých fázích výroby je proto třeba použít tzv. separátor. Větší kovové kusy je také nutné před spojením se sklem náležitě nahřát.

Důležitá je i správná doba chladnutí, která závisí na síle skla. Čím je sklo silnější, tím déle musí chladnout. U mě to bývá i několik dní. Postup výroby se tak vlastně liší kus od kusu. Každý předmět, každá figura má svůj příběh, všechno to jsou originály nejen po výtvarné stránce.“

Nejen kov a sklo

Klasické kovářské práci se Miroslav Liederhaus už nevěnuje. „Svoje jsem si odkoval, nezvládl bych to fyzicky, při té práci trpí hlavně úpony a šlachy. Soustředil jsem se spíš na sklo. Intenzivněji jsem se mu začal věnovat od předloňského roku, kdy jsem ,z voleje‘, bez předchozí delší praxe předváděl na vánočních trzích v německém Koblenci, jak se fouká sklo.

Pokud jde o kovařinu, spíš funguji jako návrhář a mistr, který řídí své pomocníky. Při tvorbě nábytku, předmětů a součástí interiérů (zábradlí, schodiště) kombinuji samozřejmě i další materiály jako dřevo či kůži. Nemám rád rovné plochy a hrany, připadají mi příliš odlidštěné — hrany a rovné plochy nenajdete ani na skleněných částech mého nábytku.

Zajímají mě také různé zubem času poznamenané předměty, které s oblibou recykluji. Fascinuje mě například koroze, je to kamarád, který mi kovové předměty zajímavě barevně i tvarově utváří. Korodované kusy samozřejmě konzervuji. Ale nezříkám se ani moderních technologií, jako jsou počítačové CAD programy při vytváření návrhů některých prací, či přesný řez kovu laserovým paprskem.

Kombinuji se sklem i keramiku, hledám vhodnou sílu vypáleného střepu a složení hlíny, zkrátka čekají mě další slepé uličky, ale určitě i tentokrát nakonec najdu tu průchodnou.“

Pro ty, kdo by si chtěli práci s kovem a sklem vyzkoušet, pořádá kovářská dílna v Želízech víkendové kurzy.

Foto archiv Miroslava Liederhause a autor