Na návštěvě v řezbářském kurzu řezbářky Magdalény Mézlové

„Vyřezávání do dřeva může zkusit každý,“ říká řezbářka a sochařka Magdaléna Mézlová, která vede v Praze řezbářské kurzy. „Vím ze zkušenosti, že úspěch má i ten, kdo neumí moc kreslit.“ A to nás zajímá.

Potřebujeme dřevo

Nejlépe světlé lipové, neboť je velmi měkké, pevné a celistvé, to znamená, že nemá příliš výrazné letokruhy, nebortí se ani neštípe nečekaným způsobem. Vhodné je především na menší věci a na plastiky s jemnými detaily. Výrazně měkká a dosti vláknitá jsou rovněž vrbová a topolová dřeva, která jsou však pro klasické řezbářství kvůli tomu již méně vhodná.

Řezbáři rádi sáhnou i po dřevu jiných stromů, třeba olši, ořešáku, třešni nebo dvoubarevné výrazné švestce a dalších, a to hlavně proto, že chtějí využít jejich specifické barvy s nádechem růžové až oranžové, hnědé, červené a nafialovělé. Lípa je však nejlepší a mezi řezbáři nejrozšířenější.

Proč nejsou vhodné jehličnany? Protože jejich dřevo obsahuje příliš mnoho pryskyřice, nežádoucím způsobem se štípe a není stejnoměrně tvrdé; mezi letními a zimními letokruhy má zkrátka rozdílný charakter, což při precizním zpracovávání vadí. Z jehličnanů se spíše na strojích vyrábějí hračky nebo ručně vyřezávají hrubé plastiky větších rozměrů.

Dřevo musí vyschnout

A dejme mu aspoň tři roky. Pokud máme vlastní strom, pak jej pokácíme v zimě, kdy nemá mízu, a k dalšímu zpracování vyřízneme kusy kmene bez suků. Rozštípneme je na poloviny nebo na čtvrtiny a uložíme pod střechu na suché, dobře větrané místo, nikoliv však na slunce. Vtip je v tom, že dřevo musí vysychat pomalu a rovnoměrně.

Někdy je proto dobré sloupnout kůru až po určitém čase, přičemž hlídáme, aby pod ní nebyli škůdci, nechat kmeny nařezat na fošny, které jsou relativně rovnoměrné, nebo nenaštípaným tenčím špalkům natřít čela latexem, gumoasfaltem a podobně, aby kraje nesesychaly rychleji a dřevo nepopraskalo. Hotová věda. I tak se okraje obvykle odřezávají, kvalitní hmota je uvnitř.

Po třech letech tedy vybereme vhodný kus a postupně jej zvykáme na řezbářskou dílnu: Dřevo je hygroskopické a obzvlášť v zimě potřebuje pozvolné zvyšování teploty v prostředí, náhlým přechodem by mohlo popraskat.

Bylo by možné vyřezávat ze syrového dřeva, to ano, vlhké dřevo je měkčí než suché a dobře se opracovává, ovšem hotový výtvor by v následujících měsících praskal. Staří mistři to řešili tak, že když plastiku dokončili, zezadu ji vydlabali, aby byla všude stejně silná, čímž docílili stejnoměrného vysychání. Kdybychom zaťukali na mnohé dřevěné sochy v kostele, zjistili bychom, že jsou duté. Platí to u větších věcí, malá řezbářská dílka raději vytvoříme ze suchého dřeva.

Co když ale nechceme čekat tři roky? Pak nezbývá, než dobře proschlé lipové nebo jiné dřevo od někoho koupit. Jen se ho zeptáme, kde strom rostl. V příliš vlhkém prostředí nemusí mít dřevo dostatečně pevnou stavbu, v příliš suchém by zase mohlo snadněji praskat. A také, jak je sušil: přirozeně, nebo v sušičce? Přirozeně je lepší.

Potřebujeme dláta

Rozumí se řezbářská, s truhlářskými toho mnoho nevysocháme, protože jsou robustní. Základem je pět šest kvalitních dlát různých profilů podle toho, zda se pustíme do něčeho většího, nebo budeme ze dřeva vyřezávat například drobný šperk.

Plochým dlátem s širším ostřím odstraníme větší objemy dřeva, na vydlabávání tvarů a na rýhy vezmeme duté dláto, na hlubší vrypy dláto s tvarovanou čepelí, detaily doděláme profilem s ostrým úhlem, a když budeme chtít vyhlazovat užší rýhy nebo srovnávat výstupky, sáhneme po plochém dlátu s kratším ostřím. A do půltuctu si ještě pořídíme některé z uvedených, jen v jiném rozměru, nebo duté s větším či menším zaoblením. Nástroje pak můžeme doplňovat.

Pro rukojeť je důležité, aby padla do ruky a zároveň nebyla hladce trubkovitá, nýbrž třeba lehce šestihranná; sbírat dláto z podlahy po každém odložení na nakloněný stůl totiž není žádná výhra.

Dláta musí být ostrá

Řeznou plošku dláta naformátujeme na elektrické brusce hrubým kotoučem a ostří pak dotahujeme na ručních brouscích postupně od hrubších k jemnějším, až ke konečnému obtažení na arkansaském mramoru a koženém pásku. Jako břitvu.

Kov při broušení ochlazujeme, zpravidla vodou, v žádném případě jej nesmíme zahřát na příliš vysokou teplotu: jakmile by začal modrat, bylo by zle, protože by ztratil potřebnou tvrdost.

Obecně platí, že na lípu použijeme dláta, která mají špičatější ostří, na tvrdší dřeva jsou lepší ostří zkosená ve větším úhlu. A abychom dláta při přenášení neotupili, opatříme jim slušivý látkový futrál s kapsičkami.

Kdo dočetl až sem, má dostatek trpělivosti a opravdový zájem, tedy přesně to, co potřebuje, takže může začít s řezbářstvím. Třeba v kurzu, který jsme navštívili.

V kurzech řezbářství MagMé lze získat základy, vytvářet předměty, které přinášejí radost, prožívat vzrušení z vlastní tvorby, ale také si popovídat se stejně zapálenými kolegy, věk ani povolání nejsou důležité. A pro pamětníky to může být návrat do hodin ručních prací: do suterénní dílničky základní školy Kořenského na pražském Smíchově.

Foto autor a Magdaléna Mézlová