Už koncem 19. století, kdy pivní tácky v Německu vznikly, se na nich začaly objevovat názvy a obrázky pivovarů. Dokonce prý zpočátku neměly chránit ubrus před stékající pěnou, ale obsah půllitru před dotěrným hmyzem.

„Je to tak,“ potvrzuje sběratel, který vlastní více než 40 tisíc pivních tácků. „Zatímco movitější lidé pili pivo ze sklenic opatřených stříbrnými nebo cínovými poklopy, běžní konzumenti ze džbánků, zvaných Krϋgel, tedy ,bez deklu´. Často je pili v přírodě, a proto nádobu zakrývali tehdy běžně používanými plstěnými podložkami. Ostatně v Bavorsku si pivní tácky dodnes podržely název Bierfilz — plst na pivo,“ vysvětluje sběratel. „První opravdický tácek standardizovaného průměru 107 milimetrů stvořil z dřevěné plsti drážďanský výrobce papíru Robert Sputh roku 1880.“

Vladimír Linhart, člen pražského Klubu sběratelů pivních suvenýrů, se své zálibě věnuje bezmála půl století a za tu dobu nasbíral takové množství vědomostí souvisejících s pivem, pivovary a jejich propagačními předměty, že by vydaly na knihu.

Svůj první pivní tácek však získal ještě o deset let dříve na Slapech v hotelu Nová Rabyně. Když ve svých dvaceti letech zcela propadl sběratelské vášni, měl jich už asi šedesát.

Pivní tácky sbírá bez omezení: tuzemské i zahraniční, historické i současné, pivovarské i ostatní, mezi něž patří tácky restaurací a hotelů, různých organizací a firem, sportovních jednot, nákupních středisek a další.

Oblíbená oblast: pivovary mezi Kladnem a Berounem

Nejvíc si cení tácků z první republiky, pak těch z exotických zemí bez pivovarských tradic, a to zvláště z Jižní Ameriky.

Má rád tácky pivovarské, jejichž námět je vázán k určitému pivovaru, zejména k těm v oblasti mezi Kladnem a Berounem, v níž leží jeho chatička. Právě tam jsme se sešli. Přivezl s sebou oblíbené kousky a sestavy ze své sbírky a také zhruba třicet tácků, které koupil dopoledne na sběratelské burze v dejvické menze ČVUT.

Na burze se dnes totiž tácky a další pivní suvenýry většinou nemění, ale nakupují. A jsou bohužel lidé, kteří se snaží na tomto obchodu jen bohatnout. Nesbírají, ale seženou v pivovarech nebo přímo v tiskárnách celkem zajímavé předměty a nabízejí je za několikanásobnou cenu.

„Já jsem ochoten, když se mi tácek nebo kalendářík opravdu líbí, zaplatit i více korun, než je běžný standard. Všechno ale má také svoji mez. Žádný sběratel nikdy nemůže mít všechno, mým motivem je spíš radost z dobrého úlovku,“ vysvětluje pan Vladimír.

Je už několik let v penzi, ale při tom dál pokračuje ve své původní profesi − zpracovává rozpočty staveb. Bez tohoto výdělku by si prý své hobby nemohl dovolit.

Od tácků k hospůdce

Navíc nesbírá jen tácky, ale také pěkné pivní kalendáříky (má jich na dva tisíce), které rovněž vznikají kvůli propagačním účelům, malé i větší pivní plechovky a další sběratelské předměty. Ty má uskladněné ve svém malém muzeu nedaleko chaty.

Pro přátele tam provozuje i pivní hospůdku, ve které pochopitelně nechybí pípa a menší posezení pro případ nepříznivého počasí. Když vysvitne slunko, je k dispozici dlouhý stůl před muzeem. Právě tam jsem měla možnost obdivovat ukázky sbírky pana Linharta a také exponáty jeho ženy Aničky.

Sběratelství v rodině

Když manžel příliš často mizel za svými koníčky, našla také Anička Linhartová zalíbení ve sběratelství. Nejdřív umělecké a zeměpisné pohlednice, ale teď ji víc zajímají svaté obrázky. V jejích albech jsou v průhledných chlopních uspořádány podle motivu, materiálu, stáří i dalších kritérií. Obě její sbírky dosáhly úctyhodného počtu 10 000 kusů.

A protože jablko často nepadne daleko od stromu, syn Vláďa se může pochlubit sbírkou pivních sklenic.

Rodinnému koníčku podlehla i maminka pana Linharta. Zvolila malé nálepky, jimiž je opatřeno zejména dovážené ovoce. Nemá velký byt, a tak jistě odhadnete, proč sbírá právě tento artikl.

Přepočet radosti

„Jsou sběratelé, kteří se snaží nashromáždit co nejvíce předmětů. To není můj případ. I když mě těší, že v krabicích, označených podle zemí původu, abecedně podle měst a pivovarů v nich i v dalších odděleních přibývají nové kruhové, oválné, čtvercové, obdélníkové, kartonové, korkové, dřevěné, plastové nebo i plechové tácky, pro mě je nejdůležitější radost ze sbírání,“ přiznává Vladimír Linhart.

„Baví mě třeba zjišťovat, že:

  • lze-li na jeden metr čtvereční vyskládat stovku pivních tácků, moje celá sbírka by zakryla 400 metrů čtverečních.
  • Kdybych tácky skládal na sebe, vytvořil bych 122 metrů vysoký komín, protože do jednoho metru se jich při síle 3 milimetry vejde 330.

Je hezké představovat si tu mou sbírku i takhle…"

Foto autorka