V Kolovči stejně jako v dalších dvou historických centrech výroby keramiky na Chodsku − v Domažlicích a Hostouni − se hrnčířům dařilo nejvíc v druhé polovině devatenáctého století.
Například v roce 1890 žilo Kolovči 1337 obyvatel a přitom zde fungovalo 43 hrnčířských dílen, které zaměstnávaly na 80 pracovníků.
Do dnešních dnů zde přežila jediná dílna. Právě v ní na hrnčířském kruhu vytáčejí tradiční kolovečskou keramiku Rudolf Volf mladší a jeho syn Martin. Ten již v sedmé generaci svého rodu.
Výrobky této dílny, založené Lambertem Wolfem již v roce 1785, byly proslulé – například pradědeček Martina Volfa František Volf obdržel za své práce vystavené na Světové výstavě v Paříži v roce 1925 čestné uznání. Rudolf Volf mladší pak byl v roce 1975 jmenován „mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 mu Ministerstvo kultury České republiky udělilo titul Nositel tradice lidových řemesel.
hrnčířské řemeslo rodiny Volfů
„Z keramiky se kdysi vyráběly užitkové předměty především do kuchyně a velká část naší produkce putovala za hranice do Bavorska. S nástupem smaltovaného nádobí, které bylo mnohem trvanlivější, se poptávka po hrnčířském užitkovém zboží podstatně snížila. I my dnes vyrábíme hlavně ozdobné věci,“ říká Martin Volf, který si základy řemesla začal osvojovat již jako kluk v rodinné dílně, aby je pak rozvinul na střední keramické škole v Bechyni.
Tradice řemesla
Pro tradiční kolovečskou keramiku je typický červenohnědý odstín střepu (vypálené hlíny) a zdobení jednoduchými geometrickými obrazci. V kolovečské dílně vzniká i žádaná modrá keramika.
Od konce devadesátých let pak u Volfů vyrábějí i tzv. barevnou keramiku, která je pokryta bílou glazurou a zdobena barevnými motivy.
Tři generace hrnčířů Volfů
Při výrobě otec a syn Volfovi dodržují původní technologické postupy. Hlíny nakopané v hliništi se musejí nechat minimálně tři roky odležet volně uskladněné venku, aby se na povětrnosti „rozložily“.
Poté se hlíny mísí ve stanovených poměrech ručně tak, že se vrství na sebe do takzvaného špalku, který se pak několikrát přehází. Při přehazování se hlína vlhčí, aby získala požadovanou konzistenci.
Ve šnekovém lisu se pak takto připravený materiál stlačí do předtažků, které se uloží do sklepa, kde se opět nechají alespoň měsíc ležet.
Uleželé předtažky hrnčíř před samotným točením poválí a vytvoří hrudky, ze kterých pak na hrnčířském kruhu vytáčí výrobky.
„Je pravda, že hlínu jsme si sami kopali a připravovali z vlastních hlinišť. Je to však časově náročné, a proto si už šest let hlíny kupujeme a mísíme je – v jakém poměru, to je rodinné tajemství. Moji předkové ještě točili na kopacím kruhu, ale můj táta jej v roce 1968 předělal na elektrický pohon. Dneska už vlastně nikdo klasický kopací kruh nepoužívá,“ prozrazuje nejmladší z rodu Volfů.
Rudolf Volf ml. se svým synem Martinem
Čerstvě vytočené zboží se pak suší nejlépe na prknech pod stropem dílny, kde je teplo a kde se uspoří místo. Vysoušení musí být pozvolné, příliš rychle vysychající hlína praská.
Vysušené výrobky se pak zdobí hrnčířskou kukačkou, nádobkou, do které se zasune husí brk, kterým se nanáší barva. Namalované zboží jde na první výpal, tzv. přežah při teplotě 960 °C. Vychladlé výrobky se po přežahu pokrývají glazurou a znovu se vypalují při 1150 °C.
V Kolovči vypalovali keramiku v tzv. kasselské peci vytápěné dřevem. Od roku 1985 však již používají pec elektrickou.
Muzeum techniky a řemesel
Opravdoví fachmani si váží i práce mistrů jiných řemesel. Otec a syn Volfovi jsou skomírajícími nebo dnes již zaniklými řemesly zaujati dokonce natolik, že u domku s vlastní hrnčířskou dílnou vybudovali a provozují celoročně otevřené (v listopadu až únoru po předchozí domluvě) Muzeum techniky a řemesel.
„Keramické prasátko řádně krmené naakumuluje i více než 20 000 Kč,“ říká Martin Volf.
Nachází se zde 47 kompletně vybavených řemeslných dílen a živností a dalších dvanáct technických expozic – najdete zde například
- dílnu řeznickou, cukrářskou, bednářskou, vlásenkářskou,
- starou hospodu, ve které jakoby se těsně před vašim příchodem zvedli štamgasti od partičky karet, ¨
- zubařskou ordinaci, v níž se můžete děsit pouhým pohledem na ručně poháněnou historickou zubní vrtačku.
V muzeu můžete obdivovat i sbírky starých hodin, hracích strojků, pastí na zvěř, unikátní automobil, který počátkem 19. století sestrojili automobiloví nadšenci v Plzni...
A ve sbírce samozřejmě nemůže chybět ani proslulý Kolovečský mlýn na přemílání starých bab na mladá děvčata. Tradice, na jejímž počátku byla sázka dvou místních občanů, kdo z nich dřív uvede v Kolovči do provozu mlýn, se datuje od roku 1863 a trvá dodnes. Více na webu muzea).
Foto autor a archiv rodiny Volfovy
