Augustin Krystyník z Nového Hrozenkova na Valašsku se vyučil kolářem v roce 1970, ale naplno se řemeslu, které provozoval již jeho otec Pavel, začal věnovat v rodinné dílně až v roce 1990. Po vyučení totiž pro nedostatek kolářských zakázek nastoupil do nábytkářské výrobny družstva Beskyd a pak do stolárny Vsetínské Zbrojovky.

Obnovená kolářská dílna měla zpočátku nouzi o ryze kolářské zakázky, živily ji hlavně rekonstrukce interérů kostelů, pro které v hrozenkovské dílně vyráběli lavice, okenní rámy a dělali další truhlářské práce. Až po čase začaly opravdové kolářské zakázky přibývat. Po čtyřech letech se Augustin Krystyník mohl věnovat už jen kolářské výrobě. Přitom kolářské fígle a postupy, které se předávají z pokolení na pokolení, poznával v tatínkově dílně dávno předtím, než nastoupil do učení a než získal na kolářské řemeslo příslušný glejt.

Vedle drobných oprav starých dřevěných koleček, předních skládek vozů, koleček k pluhům, výroby topůrek k sekyrám a dalšímu zemědělskému nářadí (i to je kolářská práce) se tedy Augustin Krystyník nyní věnuje rekonstrukcím loukoťových kol pro žebřiňáky, bryčky, kočáry, staré hasičské stříkačky a v poslední době dokonce i pro historické automobily. Hrozenkovský kolář navíc umí pro staré kočáry, bryčky, kočárové saně a automobilové veterány rekonstruovat a vyrábět i dřevěné karoserie. Což obnáší i truhlářské a čalounické práce.

Autoveterán Mercedes

Učit se něco nového může i zkušený kolář. „Vyrobil jsem už osm sad loukoťových kol pro automobilové veterány. Samozřejmě, než jsem začal pracovat na první sadě, jedno staré kolo jsem rozebral, abych poznal, jak je ti řemeslníci přede mnou dávali dohromady. Teprve pak můžu vymýšlet něco nového, jak tu práci ještě zdokonalit.

Teď zrovna vyrábím nová kola s dřevěnými paprsky a loukotěmi pro automobil Mercedes Simplex z roku 1916, který byl dovezený do USA, kde sloužil hasičům. Jeho současný majitel se rozhodl pro celkovou rekonstrukci, aby se s vozem mohl účastnit závodů automobilových veteránů.

Kovový náboj jsem již dostal hotový, bude zasazený do otvoru vyfrézovaného ve středu kola a upevněný šrouby k dvanácti jasanovým paprskům.

Na dvě polokruhové loukotě z ohýbaného jasanového hranolu je pak naražený lehce kónický kovový ráf pro pneumatiky. Kovový ráf je před naražením na loukotě nutné nahřát asi na 80 °C, aby se roztáhnul a po naražení a zchladnutí pak pevně stáhnul paprsky i loukotě. Nic totiž není lepené, kolo drží pohromadě jen ráf a šrouby náboje.“

  • Jasanové polokruhové loukotě kolář ohýbá ‚nábytkářským‘ způsobem: Kus z vyzrálého vyschlého dřeva pod tlakem napaří v autoklávu, ohne v ohýbačce a nechá tři týdny v sušičce vyschnout na 10% vlhkost. Všechna zmíněná zařízení si pro potřeby svého řemesla sám i vyrobil.

„Paprsky — špice jsem na přání majitele tvaroval trošku jinak, než byly původní, mají oblejší profil. Špice na zadní kola musí být masivnější, protože jsou na ně přišroubovány brzdové bubny, z nichž ten na pravém zadním kole má po obvodu ozubení pro řetěz pohonu zadní nápravy.

K automobilu neexistují technické výkresy, celou rekonstrukci jsem dělal jen podle obrázků. Na rozdíl třeba od zákazníka, který si objednal rekonstrukci staré pragovky a přinesl k ní příslušnou dokumentaci. Ale o to větší výzvou byla pro mne rekonstrukce mercedesu.“

Kdo po mně?

„Zajímavých kolářských zakázek mám zapaťbánbůh dost. Vyrobil jsem už i takové kuriozity, jako vozík pro ogary, kteří se chystají na pěší pouť do Říma, lafetu s kolečky pro malý kanon, moji obří hokejku zapsali do Guinnessovy knihy rekordů.

Malou nevýhodou pro mne je, že z mých čtyř dětí (mám tři dcery a syna, který je lékařem na klinice v Olomouci) zatím nevzešel nikdo, komu bych předal své umění kulatého dřeva. Mám však čtyři šikovné vnuky, a to mě přivedlo k myšlence založit kolářské učiliště.

Ale není to snadné, musel bych nabrat sedm učňů, sehnat pro ně školu, kde by se učili teoretické předměty... Nějaká jednání už proběhla, tak doufám, že časem se to podaří,“ prozradil Augustin Krystyník začátkem roku 2012. Už dva roky předtím jeho práci ocenilo Ministerstvo kultury České republiky titulem Nositel tradice lidových řemesel.

Stručný kolářský slovník

Bukša — kovové pouzdro (z německého die Buchse) v dřevěném náboji, do nějž je nasazena osa kola.

Dřevo — kolář nespotřebuje příliš mnoho materiálu, ten ovšem musí být velmi kvalitní. Proto si kolář sám vybíral dřevo v lese nastojato, kmeny nechal porazit, doma je podle potřeby naštípal na půlky či čtvrtě a srovnané v hráních nechal 4—5 let vyzrát. Používá se dub, jilm, jasan, akát, buk. V současné době v hrozenkovské dílně kola vyrábějí převážně z vyzrálého již opracovaného dřeva (fošny, hranoly).

Hlava, též náboj či nába (z německého die Nabe) — střed kola z dubu či jilmu, do nějž jsou do hranatých dlabů naraženy paprsky. Vyrábí se opracováním mimostředového dřeva (čtvrtě), nebo z bloku slepeného ze tří prken (tzv. slepenec).

Loukotě — díly, které tvoří obvod kola. Klasické loukotě jsou vyřezány z buku tak, aby v nich nebyla běl ani střed dřeva. Vyřezaná loukoť je nasazena na dvě špice. Počet loukotí a špic pak záleží na průměru kola.

  • Velká žebřiňáková či kočárová kola mají obvykle šest loukotí, menší kola pět nebo čtyři.

Kola pro automobilové veterány se v hrozenkovské dílně vyrábějí jen ze dvou polokruhových loukotí z ohýbaného jasanového hranolu.

Nástroje — klasikou jsou ruční nástroje jako pily, sekery, dláta, speciální hoblíky (tzv. vlaštovka, špicovák), pořízy, vrtáky do dřeva. Ovšem přestože hrozenkovský mistr kolář používá stále tradiční postupy, většinu prací dělá na průmyslových strojích, které usnadňují a zároveň zpřesňují práci. Například profil špic pro autoveterána tvaroval podle vzorové špice na upraveném kopírovacím soustruhu z roku 1935, na kterém se ve firmě Baťa vyráběly dřeváky.

Vybavení dílny zahrnuje i vertikální a horizontální elektrickou vrtačku (frézu), pásovou pilu, hydraulický lis, soustruh, pásovou brusku či hoblovku s protahem.

Paprsky neboli špice — používá se na ně pružný jasan, pro těžké automobilové veterány někdy i akát. Tvar a velikost špic (z německého die Speiche = paprsek kola) závisí na druhu a průměru kola.

Ráf — kovová obruč, která chrání obvod kola a zároveň jej zpevňuje.

Osazení kol ráfy (z německého der Reif = obruč) a výrobu dalších kovových částí žebřiňáků kolář zadával kováři, kterému za to zaplatil. Obráceně to nešlo, protože kováři nesměli prodávat hotové vozy. Později bylo na kovové ráfy kočárů a bryček ještě vulkanickým postupem nasazeno gumové obložení, které lépe než kov tlumilo nárazy kola na nerovnosti cest.

Foto autor a archiv A. Krystyníka