Vojákyně z povolání se před lety účastnila mise v Kosovu a když její pobyt končil, napadlo ji, že by si jako památku na své působení mohla přivézt domů místní slabikář.

V Podujevu si tedy za čtyři eura koupila v trafice kosovsko–albánský slabikář. A její tlumočník jí k němu ještě sehnal slabikář srbský.

„Po návratu domů jsem sice oba slabikáře uložila do knihovny, ale semínko bylo zaseto a já jsem se začala čas od času poohlížet po dalších slabikářích na internetu a po antikvariátech. A sbírka se mi začala rozrůstat,“ vypráví Zdeňka Markovičová.

„Dnes slabikáře převážně kupuji v antikvariátech, především v pražských, ale hodně jsem jich koupila v Českém Krumlově. Rovněž je získávám přímo z nakladatelství. Pokud vyjde nový slabikář, kupuji ho přímo na aukci. A nové přírůstky do sbírky také získávám od známých a od kolegů sběratelů.

Třeba nedávno jsem dostala soubor německých slabikářů od sběratele z Německa. Konžský slabikář mi zase přivezl kamarád z Belgie, který nějaký čas služebně pobýval v Kongu, bývalé belgické kolonii. Slabikář mu tam věnovali v jedné škole a hned si na mne vzpomněl.

Velmi intenzivní kontakt mám se Štefanem Petejou z Bardejova. Tento osmdesátiletý pán má ve své sbírce kolem pěti set slabikářů, a je tak jejich největším sběratelem na světě,“ prozrazuje paní Markovičová.

Pestrá současnost

Mezi lety 1960 až 1990 zasvěcovaly české prvňáčky do tajů četby dva slabikáře. Nejdřív s ilustracemi a obálkou Václava Junka poté Oty Janečka. Slabikáře tehdy byly pro všechny školy jednotné.

Dnes si mohou paní učitelky vybrat z řady slabikářů, které vycházejí v různých nakladatelstvích. Je to věc trhu. Každý slabikář však musí být opatřen doložkou Ministerstva školství České republiky. Zajímavé přitom je, že u sousedů na Slovensku ve všech školách vyučují podle jediného slabikáře autorky Lýdie Virgovičové.

„Mně osobně se nejvíc líbí učebnice Hany Mikulenkové, Radka Malého a Matěje Formana, kterou vydalo nakladatelství Prodos v roce 2004. Tento slabikář se v témže roce stal dětskou knihou roku. Mě si získal nádhernými Formanovými ilustracemi.

Klasické slabikáře v současnosti vytlačuje metoda výuky, kdy se děti neučí slabikovat, ale číst písmena. Známou větu Ema má mísu tedy děti nečtou po slabikách, ale po písmenech. Vhodnější název pro slabikář — bukvar — proto asi mají v Rusku či Srbsku (od slova bukva, písmeno).“

Zlatá střední cesta

Sbírka Zdeňky Markovičové umožňuje i srovnání různých systémů výuky ve světě. Například čínský slabikář je určený již pro tříleté děti. Sběratelce jej do sbírky věnoval bývalý kolega, který žije v Pekingu.

„V Číně jsem dosud nebyla, poměry znám jen z jeho vyprávění. Čínský školský systém je hodně tvrdý, základy čtení musí děti získat už od rodičů a pokračují ve školce. Děti jsou vedeny k velmi tuhé kázni, nemají čas běhat po ulici či sedět u počítače. Rozhodně je čínský systém mnohem tvrdší než český, i když také o něm se občas tvrdí že je k dětem přísný.

Naopak třeba anglický systém výchovy mi připadá velmi měkký. Mohu to posoudit z vlastní zkušenosti, protože jsem v Anglii rok pracovala jako vychovatelka dětí v rodině. Tamní systém dětem nic striktně nenařizuje, nemají žádný řád a některé si v deseti letech neumějí ani zavázat tkaničku.

Český systém školství považuji za takovou zlatou střední cestu. Na děti je občas přísnost potřeba, výuka by měla být vedena s vlídnou náročností,“ svěřuje se sběratelka a na závěr přidává svoji osobní prognózu.

„V některých českých školách se podle slabikářů děti učí novému způsobu psaní, naopak řada pedagogů i rodičů tento způsob zavrhuje. Je to jako se všemi novotami. Konzervativci se k nim stavějí negativně, ale našly si i své příznivce.

Podle mne je způsob, kdy se písmena tvoří jednotlivými tahy, pro děti podstatně jednodušší. Časem třeba současné písmo opustíme, stejně jako jsme opustili kurent. Jen se obávám, abychom od písma neupustili vůbec a za pár desítek let neťukali jen na klávesnici počítače.“

Z historie českého slabikáře

První slabikáře byly vytištěny mnohem dříve, než Marie Terezie v roce 1774 v českých zemích uzákonila povinnou školní docházku. Například již v roce 1547 vytiskl prostějovský tiskař Jan Günter knížku s titulem „Slabikář český a jiných náboženství počátkové, kterýmžto věcem dítky křesťanské hned z mladosti učeny býti mají“.

Na přípravě knihy se podílel i známý humanistický spisovatel a biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav, který je také autorem názvu slabikář. Slovo odvodil podle slabikové metody — žáci se nejdříve učili písmena jako slabiky. Teprve poté se učili číst samostatná písmena tak, jak se skutečně vyslovují (a, b, c, d).

Později učitelé od této složité metody upustili a děti se již od začátku učily číst písmena tak, jak se vyslovují. Tuto metodu zpracoval Jan Amos Komenský ve své Velké didaktice. V dalším spisu Schola ludus pak vytvořil Živou abecedu, kde ke každému písmenu přidal obrázek zvířete, jehož hlas se podobá zvuku písmena.

Na vývoj novodobých slabikářů měl největší vliv Slabikář pro školy obecné autorů Adolfa Frumara a Jana Jursy z roku 1897. Ilustroval jej Mikoláš Aleš a zejména díky tomu knížka získala titul slabikář národní a lidový.

Další posun ve výuce znamenal slabikář Josefa Kožíška z roku 1913 nazvaný Poupata, který používal tzv. genetickou metodu výuky. Na rozdíl od analytické metody se žáci učili jen jediné písmeno — velké tiskací. Žák už po několika týdnech dokázal číst a textu rozuměl. Po roce 1918 se Kožíškův slabikář s titulem Poupata — čítanka malých stal prvním schváleným slabikářem v nové Československé republice.

Nejznámější poválečný socialistický slabikář ilustroval Ota Janeček. Tato učebnice v roce 1977 zvítězila na Mezinárodní výstavě knih v Lipsku v konkurenci 130 slabikářů z 31 zemí a navázala tak na úspěch ilustrátora Adolfa Kašpara z roku 1914, který v Lipsku získal cenu za originalitu a nejlepší přístup k tématu slabikáře.

Foto Zdeňka Markovičová a autorka