„Leč stále jsem toužil po výučním listu sedlář. Zavítal jsem tedy do sedlářského učiliště v Praze. V dílně bylo asi deset děvčat, jedna hezčí než druhá, a mistrová, vyučená obuvnice svrškařka, která mě vyzvala, abych něco předvedl.

Když jsem zhotovil uzdečku a ona se zeptala, co se vlastně chci učit, a když mě děvčata vyzvala, abych jim dělal mistra, pochopil jsem, že musím pryč. Vydal jsem se raději po sedlářských dílnách, začal jsem shánět odbornou literaturu a v mezích svých finančních možností i sedlářské nářadí.

Zpočátku jsem opravoval postroje pro lidi, kteří v lese s koňmi stahují dřevo. Za výměnu poškozených dílů jsem mnohdy dostal místo účtovaných 250 jen dvacet korun na pivo, ale za ta léta jsem si zákazníky vychoval, už platí řádně a včas. Sice mají řeči, ale nakonec stejně přijdou a zaplatí, protože pochopili, že je lepší kvalitní oprava než koňovy nohy odřené rozbitou postraňkou.

Doba pokročila a dnes se v mých sedlech prohánějí jezdci na farmách a při vrcholových westernových přehlídkách.“

Sedla v plné parádě

„Mám vlastního koně. Sedlář, který jezdí, dobře ví, jak postavit sedlo koni na míru.

A já většinu sedel stavím na míru. Používám formy pro určité typy koní, protože musím vyzkoušet, která sedí, abych pak podle ní mohl objednat kostru. Ty jsou z růz­ného materiálu, nejlépe, když mohou být z laminátu vyplněného epoxidem nebo z polyetylenu. Tím pádem mohu dát doživotní záruku – kůň prolétne ohradou a nic neurazí.

Abych nemusel při svých cestách za koňmi s sebou tahat třeba dvacet forem, udělal jsem si z drátů jednodušší, kterou pak podle těla koně tvaruji a v dílně porovnávám se skutečnou formou. Ale i když vyberu a objednám správný typ kostry, nemusí být vyhráno.

Sedlo by třeba koni sedělo na šířku, ale ne na délku, někde by ho tlačilo, proto musí modelář, se kterým spolupracuji, kostru přeříznout, zkrátit a se­sadit, aby k páteři doléhala po celé délce. Pár stovek příplatku, ale pořád lepší, než dělat kvůli atypickému hřbetu speciální formu za třicet tisíc. Kostra je totiž základ.

Kůže beru přímo z koželužny. Vždycky jim řeknu, jakou potřebuji sílu, jak mají být promaštěné, nebo jak má být obroušený spodek, aby z nich nepadalo tříslo. Přijdou v rolích, půlka, nebo celá kráva.

Podle šablon pak ručně nožem vyřezávám díly tak, jak potřebuji, a zpracovávám je. Taky ručně. Šití, detaily nebo ozdoby na kůži, pěkně jeden vedle druhého. Chce to trpělivost.

Váha westernových sedel se pohybuje od 11 do 22 kilogramů. Těch dvaadvacet je ale s plnou parádou: velké sukně, kryty na třemenech, pouzdro na brokovnici, přední a zadní brašny, rolna na spacák, čutora v kůži...

Když na koni jedete čtrnáct dní vandr, nebo pracujete u dobytka, tak potřebujete mít sedlo vybavené a dimenzované tak, aby vydrželo.“

Foto autor a archiv Karla Císaře