Miroslav Šváb se vyučil uměleckému kovářství, ale, jak sám tvrdí, je nejen kovářem po tátovi, ale také zahradníkem a zemědělcem po dědečkovi.

Ten navíc nasměroval život celé rodiny víc, než si kdokoliv dokázal do přelomu osmdesátých a devadesátých let představit.

Švábovi dosáhli restituce dědečkových mělnických pozemků a začali na nich hospodařit.

Především to znamenalo vysadit a postarat se o vinici. Když si s něčím nevěděli rady, pomohl tchán z moravské vinařské rodiny a hned také přidal ruku k dílu.

„Letos úroda nebude, spálil ji mráz a nové hrozny už nedozrají. To se tady občas stává,“ říká Miroslav Šváb ve vinici a ukazuje malé kuličky hroznů.

Sklípek ve stylu starobylé tvrze

Řady keřů révy míří ke stavbě, která dominuje celému viničnému svahu. V létě roku 2011 má zřejmý tvar: Nižší protáhlou budovu s kamenným štítem uzavírá vzadu vestavěná rotunda, vedle stojí na čtvercovém půdorysu třípodlažní věž, kamenný val pod oběma budovami prozrazuje bytelné sklepení.

Kámen vesměs již zakryl betonové základy lisovny a vinného sklepa, obepíná přízemí věže. Místy je proložen shlukem cihel, aby zmátl čas: Že by to byl barokní řemeslník, kdo umně zalátal gotické dílo? Broušené cihly, zatím bez fasády, ovšem bez okolků vyzradí pointu: Staví se tady až ve třetím tisíciletí.

Přesto množství kamene dál vyvolává dojem, že aspoň základy domu ve viničním svahu by mohly pocházet z nějaké středověké ruiny. Starobyle vyznívají i cihlové okenní lemy a výrazně zešikmené parapety.

A nad střechou, tam se příznivcům pradávných dobrých časů stavitelství rozbuší srdce: Vypadá, jako by se na ni vinařské slunce a saze z mělnické tepelné elektrárny podepisovaly již po několik staletí.

Nebo si snad patinu věků vysloužila na nějaké středomořské haciendě, bičované slanými bouřemi a zaprášené od popílku z nedaleké sopky?

Prejz, tedy pálená střešní krytina skládající ze spodního háku (korýtka) a horní prejzy (kůrky), je nový, vyrobený moderní technologií ve Španělsku.

Kovář stavitelem

Záměr postavit na vinici dům tak, jako by tam stál odjakživa, Miroslavu Švábovi nejspíš vnukla jeho profese v umělecky zaměřeném oboru a někdejší učňovská praxe u restaurátorské firmy. Pracoval na obnově řady pražských památek.

Při plánování stavby ovšem pomohla celá rodina. Především s manželkou Petrou se Miroslav poohlížel po inspiraci na zahraničním venkově, ale také u tuzemských románských rotund.

Skloněné cihlové okenní parapety manželé okoukli v budově pražské porodnice U Apolináře, a to důkladně; Švábovi mají tři dcery.

Kruhový půdorys se manželům zalíbil kvůli výhledům do krajiny, které nabízí, kvůli sklepu, jehož stropní klenba může vybíhat z centrálního sloupu, kvůli kruhovému prostoru budoucí prodejny a jistě i kvůli tvarové spojitosti s historickými stavbami. Tu zvýrazňují také okna s horním rámem ve tvaru půlkruhu.

Začali tím, že si z polystyrenu vyřezali model a rozvrhli si dispoziční řešení: Kde budou zpracovávat révu, jaký tvar dají sklepu a prodejně, kam umístí další místnosti. Tak vznikl plán postavit dům připomínající starobylou tvrz s věží i rotundou.

„Všechno vymýšlíme a stavíme tak, aby to bylo napořád a aby to vyvolávalo dojem, že zde dům stojí už věky,“ shrnuje Miroslav Šváb až historizující prvky stavby viničního sklepa s lisovnou hroznů a prodejními prostorami.

Jinak bude objekt především praktický − pro vinaře polohou přímo ve vinici − a zajímavý − pro turisty sortimentem zemědělských produktů i místem k zastavení. Švábovi by tu někdy v budoucnu rádi nabízeli i plodiny z vlastní ekofarmy.

Sedmileté stavění

Také výběr, přípravu a použití některých stavebních materiálů podřídil Miroslav Šváb představě o domě z dávných časů.

„Některé malty jsme si míchali sami. Potřebovali jsme jí velké množství mezi kameny, kdybychom kupovali hotové směsi, nedoplatili bychom se. Takže jsme hledali staré návody a tabulky v knihách a učili jsme se. Třeba jsem se takhle dověděl, že mrazuvzdornost kubíku malty zajistí obsah aspoň 350 kg cementu.

Dlouho jsme vybírali samotný kámen. Hledali jsme odolný vůči povětrnostním podmínkám, proto jsme vybrali porfyr, tvrdou horninu sopečného původu. V knihách jsme nastudovali, jak s ním pracovat. Jako pojivo používáme jenom cementový beton bez vápna.

Včelařským voskem jsme ošetřili část lícových cihel kolem vchodu, tím jsme snížili jejich nasákavost, prašnost, mírně jsme tím zvýšili i jejich mrazuvzdornost a především jsme jim dodali výraznější a trvanlivější odstín. Vosk jsme zažehlovali teplem, dá se však koupit i rozmíchaný v benzinu.

Do pokrývačské malty se kdysi přidávaly koňské žíně. Náhradu jsem v tomto případě nevymýšlel, prostě jsem koupil tu, která je na trhu.

Zajímala mě třeba výroba umělého mramoru ze sádry, klihu, broušením… Leccos se dá najít v knihách, ať už starých nebo těch, které znovu publikují starší technickou literaturu.

Někdy nejde všechno, jak má. „Tak třeba jsme postavili na komín hlavici, ale ještě týž den jsme ji zbořili. Nebylo to ono, nelíbilo se nám to, nafotili jsme střechu ze všech stran a pak jsme si sedli a řekli jsme si, že to není ono. Nebo jindy něco nejde, tak toho necháme a stavíme nazítří nebo za týden. Pauza pomůže.

Také se nám stalo, že jsme během stavby upravili projekt. Původně jsme měli mít ve sklepní hvězdicové klenbě pět ramen, ale lépe nám vycházelo šest. Samozřejmě jsme to udělali po dohodě s naší projektantkou paní ing. Ruferovou, kterou známe už léta.

Umí spočítat a do projektu zanést všechny naše představy, díky ní si můžeme dopřát vymýšlet varianty a detaily. Dokáže nám pomoci s technickým řešením, kupříkladu správně vybrat a namíchat moderní pojiva, jako je třeba termoizolační malta. Náš dům sice vypadá starobyle, ale má současné parametry, takže i dobré tepelněizolační vlastnosti.

Jak jsem stavebniny nakupoval? Pro mě je vždycky rozhodující kontakt s firmou. Jestli vůbec někdo stojí o to vám materiál nabídnout. Snažím se zjistit si také hned na začátku, jestli tomu prodejce rozumí. K tomu stačí telefon.

Dobré znamení je, když někdo z firmy projeví zájem tím, že se přijede na stavbu nezávazně podívat, abychom se dohodli podle situace na místě. To už vím, že přijede někdo, kdo své práci rozumí a kdo třeba nabídne i varianty postupů a materiálů,“ vypráví Miroslav Šváb.

Před sedmi lety se tři chlapi, tedy otec a syn Švábovi a také Miroslavův tchán, Jan Vojtěšek z jihomoravských Bořetic, vlastníma rukama pustili do stavby z kamene, plných i broušených cihel a betonu. Nyní, v létě roku 2011 skončí s omítkami a na řadu přijdou vnitřní instalace.

„Jsme uvnitř, už vlastně končíme,“ tvrdí s úsměvem Miroslav Šváb. „Venku, tam zbývá už jen srovnat do zdi dvacet tun kamene.“

Foto Miroslav Šváb a autor