„Řezbařina mi dává hodně, hlavně radost. A když vidím, že se mé práce libí i ostatním anebo když inspiruji další, aby se do řezbařiny pustili, mám z toho dobrý pocit. Ostatně není to nic těžkého,“ tvrdí řezbář Jiří Heller. Svého času pracoval jako restaurátor ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy.

Začátečníkům doporučuje kousek dobře vyschlého lípového dřeva. Dál už je potřeba jen

  • trocha zručnosti
  • trpělivost
  • asi tak pět řezbářských dlátek různého profilu
  • dřevěná palička

Ze své vlastní zkušenosti Jiří Heller ví, jak důležité jsou rady od zkušeného řezbářského mistra. Doporučuje proto zájemcům o řezbařinu vedle literatury a vlastních pokusů najít si i někoho, kdo už zná všelijaké finty a fígle v práci se dřevem. „Mně velmi pomohl řezbář pan Knápek,“ vzpomíná. „Než jsem ho potkal, dělal jsem jen drobné věcičky sobě pro radost. Opravdově jsem se do řezbařiny opřel až díky panu Knápkovi.“

Od vrubořezby k reliéfu

Zájemců o řezbářství přibývá i proto, že práce se dřevem je příjemná, voňavá, krásná a dá se dobře naučit. Začátečník by se však v žádném případě neměl pouštět do složitých věcí, aby ho případný nezdar zbytečně a předčasně neodradil. Vhodné je začít s vrubořezbou a pozvolna pokračovat ke složitějšímu – třeba k pěknému reliéfu.

Zacházení s řezbářskými dláty vyžaduje trochu cviku:

  • Snažíme se pracovat buď ve směru vláken, nebo příčně k nim.
  • Postupujeme od bodu, který má zůstat nejvýše a od něj opatrně sjíždíme dolů, nikdy ne naopak.
  • Zlaté pravidlo zní: jeden řez – jeden odštěpek.

Proměnu hrubého polotovaru v jednoduchý reliéf zvládne i začínající řezbář ve velmi krátké době, ale v řezbařině nejde o čas ani o rekordy.

Které dřevo se nač hodí

Lípa

Lipové dřevo je pro dřevořezbu velmi vhodné. Je smetanově až žluto či šedobíle zbarvené, poměrně pevné, ale měkké a stejnoměrně husté.

Po kvalitním vysušení se nebortí a málo sesychá. Dobře přijímá lepidlo, snadno se tónuje a moří.

Lípové dřevo lze je čistě řezat dláty, a to i přes vlákna. Protože však není trvanlivé, musí se chránit, zejména před působením červotočů. Pro řezbáře je lípa materiálem zcela nepostradatelným.

Třešeň

Třešňové dřevo je dostatečně pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Vyznačuje se výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá, jádro je červenohnědé, na vzduchu časem zčervená a ztmavne. Prkna upoutají výraznou kresbou.

Třešňové dřevo se dobře obrábí, ale s dláty se špatně řeže přes vlákna. Přířezy je třeba sušit opatrně a pozvolna, protože se dřevo rádo bortí a praská.

Švestka

Velmi tvrdé, stejnoměrné a husté dřevo. Běl je úzká, žlutá, někdy až našedlá, jádro červenohnědé. Dobře se soustruží i řeže. Do dílen řezbářů nepochybně patří.

Ořech

Kdo byl řezáč dřeva? S rozvojem nábytkářství se souběžně vyvíjela i výzdoba nábytku. Zvláštním oborem bylo umělecké truhlářství, které bylo napojeno na řezbářství a čalounictví. Řezbář (dříve nazývaný řezáč dřeva) byl váženým řemeslníkem a jeho řemeslo bylo považováno za umělecké. Vyřezával dřevěné plastiky (dřevořezby) a další artefakty, nejčastěji z lipového, méně z hruškového dřeva.

Toto dřevo je řezbáři velmi ceněno. Běl má šedobílou, jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé.

Je tvrdé, pevné a poměrně trvanlivé. Dobře se obrábí, ohýbá, soustruží a řeže dláty. Odedávna se používalo k dýhování nábytku i k vykládání (intarzie).

Bříza

Dřevo je smetanově bílé, někdy až našedlé, bez lesku. Je stejnoměrně husté, středně tvrdé, pevné, dobře se ohýbá.

Za syrova se dláty řeže – ostatně jako většina dřev – mnohem snadněji než po vyschnutí. Špatně odolává vlivu počasí, podléhá hnilobě a houbám. Dobře se moří a přijímá lepidlo.

Foto Jiří Heller a autor