Vaši rodiče se prý znají už od dětství.

To je zajímavý příběh. Maminka byla za svobodna Bosáková, a když byla malá, postavil její táta asi pět kiláků od Milešova v kempu chatu. A protože byli oba blázni do koní, koupil jí k desátým narozeninám koně. Jenže, co tam s ním? Naštěstí se dozvěděl, že nějaký pan Kraus — můj dědeček — prodává kousek odtud statek. Tak prodal chatu a koupil ho od něj. Můj děda pak postavil asi dva kilometry od Milešova barák, takže se moji rodiče jako děti různě potkávali.

A kdy došlo k tomu osudovému setkání?

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 11/2014.

Když jim bylo asi šestnáct.

Byl jste plánované dítě?

Nebyl, nicméně si mě prosadili a vzali se. Když bylo mamce osmnáct a maturovala, hlídala mě v kočáru na školní chodbě její spolužačka. Prý jsem celou maturitu prořval.

Co dělal v té době váš tatínek?

Byl na vojně. Tehdy jsme bydleli v Praze–Hodkovičkách. Když se ale táta z vojny vrátil, odstěhovali jsme se na Bosákův statek, který patřil předtím, paradoxně — jak už jsem zmiňoval — Krausům. A ten kůň, kterého máma dostala v deseti letech, se nakonec dožil pětatřiceti let a učila se na něm jezdit nejen ona, ale i já a brácha, a stal se ikonou stáje, která dnes po něm nese jméno Dick.

Chováte čtyřicet koní. Kolik z nich je vašich?

Většinu jich tam mají ustájených lidi, kteří se o ně nemůžou starat, pět šest je pro turisty, s nimiž se pořádají vyjížďky do přírody, máme i chovné a sportovní koně, protože máma s bráchou závodí v parkuru.

A může si u vás zajezdit i úplný začátečník?

Může. Kolem je spousta kempů a lidi k nám chodí v žabkách, kraťasech… Ačkoli, na koních by se mělo jezdit v pevnější obuvi a v dlouhých kalhotách. Koně je třeba pořádně sevřít nohama.

Poznají, když na nich sedí někdo poprvé?

Jasně, ale je jim to fuk. Při vyjížďkách jdou za sebou jako slepice, takže lidi nemusí mít strach z toho, že je odvezou někam, kam neměli v plánu jet.

Kdy jste začal jezdit?

Poprvé jsem si vylezl na poníka už ve školce. A protože jsem ještě neměl sílu ho osedlat, lítal jsem na něm bez sedla. Jako indián. V šestnácti jsem si udělal licenci na parkur.

Jaký je pocit sedět na koni bez sedla?

Je to sice obtížnější, ale úžasný, protože s ním splynete. Jste jedno tělo. Tímto způsobem jsem se jako malý asi nejvíc naučil.

Pořád ještě v Praze nemáte byt a denně dojíždíte?

Tři měsíce jsem měl byt v Braníku, ale když jsem zjistil, že jsem tam spal jen třikrát, tak jsem ho pustil. Pokud to jinak nejde, mám možnost v Praze přespat u tet a kamarádů, ale táhne mě to na venkov. Nemůžu bez něj dýchat. Je mojí terapií. Navíc se nám nedávno narodil syn Filip, a protože mám ze statku nádherné vzpomínky na dětství a mládí, byl bych rád, aby je měl taky.

Foto Dagmar Hájková

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 11/2014