Jsem velká sběratelka kabelek, je to moje posedlost. Mám jich už nepočítaně, když přinesu nový úlovek, řekne manžel Petr: Á, zase černá. Před časem jsem je začala i navrhovat a děsně mě to pobláznilo! Oslovili mě totiž ze známé české firmy, kde se o mé vášni doslechli, ať zkusím vymyslet jen tak nezávazně jednu kabelku… Pustila jsem se do toho s pokorou — a teď chystám už pátou kolekci! Vždycky nejdřív přemýšlím, jaká je díra na trhu, co chybí. Minule jsem navrhla menší kabelky do společnosti, na jaře to budou košíky, do kterých se vejde i bageta…
Dana Morávková
Svou představu namaluju, s odborníky pak vymyslíme barevnost, vytvoří se vzorky z koženky — a pak se jede na ostro. Ideální kabelka podle mne musí být určitě krásná, praktická, a pokud je z kvalitní kůže, měla by vydržet celý život. Je také důležité, jak je uvnitř uspořádaná, zda má dost správných kapsiček na mobil, peněženku, drobnosti a přívěs na klíče — abych je, když se vracím v noci z představení, lehce našla. A zároveň se snažím, aby byla cenově dostupná.
Měla jste už dřív výtvarné sklony?
obrázek z archivu ireceptar.cz
Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 3/2016.
Vůbec žádné. Ani jsem nemalovala nebo nevymýšlela třeba zařízení bytu. To nechávám odborníkům, mám kamarádku architektku, která to umí. Když někdo chce choreografii nebo něco nadabovat, ať zavolá mně, ale přes design je zase ona.
Ani nevytváříte nic vlastníma rukama?
Nejsem manuálně moc šikovná. Ve škole jsem sice měla jako holka hodiny vaření a šití, ale byla jsem z nich omluvená a dělala jsem místo toho vrcholový sport. Možná kdybyste mi dala pletací dráty na nohy, třeba bych uštrikovala svetr.
Dana Morávková
Jezdíte ještě na chalupu?
Dnes už moc ne, není čas, mívám běžně pracovní i víkendy — to je daň za moje povolání. Moji prarodiče žili v malé vsi u Strakonic a já tam vlastně vyrůstala, cítím se tedy jako Jihočeška. Dali mi velký vklad do života, byli na mne moc hodní, nesu si od nich hlavně tu velkou lásku, to, že spolu lidi mají být celý život. Líbilo se mi pobývat v těsné vazbě s přírodou a zvířaty, starala jsem se o kočky a pejsky, lítala s dětmi po vesnici a po lesích, jezdila jsem na kole, chytala žáby… Klasické dětství na vesnici.
Potřebujete přírodu k životu i dnes?
Určitě. Aspoň občas si proto uděláme volný den a vyrazíme někam na výlet, na houby… Moc to potřebuju. A jestli bych mohla žít na vesnici trvale? To si neumím představit prakticky, kolikrát nastupuju na natáčení v pět ráno nebo se vracím ze zájezdu ve dvě v noci… Nechtěla bych fungovat jen jako řidička, i když řídím ráda. Možná jednou, věřím, že by mě práce kolem domečku a na zahradě bavila. A taky se těším, že si na důchod pořídím pejska… Ale řekněte Pánu Bohu své plány – ten se bude smát!
Nemáte ani malou zahrádku?
Ne, ale kytky v truhlících za oknem mám překrásné. A na balkoně další, taky různé bylinky. To mě baví hodně. Ovšem nejlepší zahradnice je stejně Iva Hüttnerová.
Foto R 3/2016 (Michaela Feuereislová, Lenka Hatašová)