Nemrzí vás, že si vás drtivá většina lidí pamatuje jen jako autora vítězné penalty z finále mistrovství Evropy v roce 1976?

Kdepak, ta penalta se opravdu povedla, ostatně stala se součástí i několika uměleckých děl. Ale osobně si pochopitelně stejně nebo možná i víc cením dalších branek. Hlavně těch, které se mi podařilo dát přesně tak, jak jsem chtěl.

Který je pro vás ještě památný?

Z každé branky má člověk radost. Třeba v Rakousku mě vůbec neznají jako autora slavné penalty. Tam si mě pamatují kvůli brance, kterou jsem dal hned v prvním roce svého působení ve Vídni a která zajistila Rapidu po 26 letech titul. Přehodil jsem tehdy brankáře technicky obloučkem, podobným lobu, který proslavil později Karla Poborského. Byl to tehdy gól roku a dokonce byl vyhlášen jako nejhezčí branka Rakouska za posledních třicet let. A slavný je tam dodnes.

Jste známý jako velký hračička, nevynecháte příležitost si něco zahrát. Který sport vám kromě fotbalu přirostl k srdci nejvíc?

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři speciál 3/2014.

Mám rád všechny sporty, které se hrají s něčím kulatým – ping pong, tenis, golf… Asi je pravda, že jsem dostal do vínku talent na míčové sporty. Ale nejdůležitější bylo, že jsem se k tomu sportování vůbec dostal — bylo to díky výbornému tělocvikáři na základní škole, který s námi všechny sporty dělal s velkým nadšením a láskou. Od té doby se umím postavit ke každému míčovému sportu.

Golf se sice hraje s kulatým míčkem, ale přece jen se z té řady sportů trochu vymyká…

Golf má jinou filozofii, u něj nejde o to, „vyšťavit“ se při něm. Hraje se spíš hlavou, fyzicky namáhavý není, ale jeho výhodou je, že se dá provozovat do sta.

Jak se vám sportuje teď, s kyčelními endoprotézami?

Kupodivu docela dobře. Ale vůbec mi to nejde, v ničem se mi nedaří. Snad se to brzo otočí k lepšímu.

Hodně hrajete tenis, s kým nejvíc?

S Láďou Vízkem a Ivanem Haškem a většinou jen debly, singly jsou moc náročné. Nejde přitom ani tak o vítězství, jako spíš o dobrý pocit ze hry.

Dokázal byste žít bez sportu? Kdybyste třeba musel skončit kvůli zdraví.

To by byl pro mě největší trest, ani si něco takového raději nepředstavuji. Byl bych jako květina, kterou nikdo nezalévá.

Jste také vyhlášený karbaník.

To je můj další talent. Karty miluju, scházíme se s Láďou Vízkem, Karlem Dobiašem a mastíme mariáš, prší, červený, kanastu… A také kulečník, ten tak nějak k těm kartám do hospody patří.

Tyhle zábavy ovšem dnešní fotbalisté asi už ani neznají.

To je fakt. Dřív se na zájezdech a soustředěních hrály jenom karty – nebyly počítače, notebooky, play–stationy. A když dneska vidím kluky z nároďáku, jak vystupují z autobusu, všichni v uších sluchátka, v ruce notebooky, tak si říkám, že se snad spolu ani nebaví. Při kartách se hráči asi skamarádí víc… Sice se oberou o prachy, ale kolektiv se stmelí, to je jasný.

Co považujete za své životní vítězství, které se netýká sportu?

Za úspěch považuji, že ačkoliv jsem nikdy nebyl učební typ, tak jsem se odhodlal vystudovat hotelovku. Hodilo se mi to, když jsem potom dva roky provozoval cukrárnu a ještě později firmičku na ochutnávku vína. A hodně si cením toho, že přestože nemám moc silnou vůli, tak jsem dokázal ze dne na den v 27 letech přestat kouřit.

Ale zůstal mi malý vroubek u táty. Vždycky mi říkal: Buď chytrej, blbejch je dost. Nikdy mi však neřekl, jak to mám udělat. Tak já pořád hledám, jak to provést, ale nějak na to nemůžu přijít…

Foto Dagmar Hájková

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři speciál 3/2014