Kdy jste se rozhodli, že budete následovat příkladu přátel a přesunete část života na venkov?

Hronovi měli v Londýně vydržet čtyři roky, jenže se vrátili dřív. Už ani nevím proč. Tou dobou jsme bydlení v (jejich) domě se zahradou přivykli natolik, že se nám nechtělo odcházet. Dokonce jsem se přistihl, jak mne posedá šalebný majetnický pud, neb jsem si v duchu říkal, co mi sem vlastně lezou… I napadlo nás, že bychom se mohli porozhlídnout po nějakém stavení v okolí.

Nakonec jsme v blízké vesničce objevili sympatickou ruinózní chaloupku. Příchylnost jsem k ní pocítil okamžitě, byla totiž stejně zchátralá jako já. Navíc jsme ji dokázali pořídit za standardní stavební spoření a to je vskutku zázrak. Kupní smlouvu jsme podepisovali v prosinci dva tisíce, těsně před začátkem nového tisíciletí.

Vltavotýnsko vám zavonělo i jinak než venkovským životem?

Krajina je tu vlídná a mírná, sice z ní poněkud výhružně trčí temelínská elektrárna, ale na siluetu jejích chladicích věží už jsem si zvykl natolik, že zajdu-li někam, odkud vidět není, a takových míst je věru pramálo, hned mám pocit, že mi cosi schází.

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři speciál 2/2014.

K srdci mi přirostl i Týn nad Vltavou. Máme tam plno kamarádů, v tamní sokolovně pravidelně natáčím pro rozhlas, v létě se těšíme na představení v týnském přírodním divadle s otáčivým hledištěm (mimochodem vedle Krumlova jediným v republice) a v městské galerii U Slunce je pořád na co koukat…

Ale zpět na venkov. Jak to v chalupě původně vypadalo?

Na první pohled vcelku obstojně, byť poněkud otřískaně. K obytné části se dvěma pokojíky a kuchyní přiléhal v úhlu víceméně pravém chlív. A z opačné strany uzavírala dvůr stodola. Říkal jsem si, stojí-li tu ta chalupa sto let, snad postojí dalších sto a hned tak se nepoloží. Maximálně to tu maličko přetřeme a budeme se tvářit, že je všechno v pořádku. Jenže pak jsem se dopustil zásadní chyby — nakoukl jsem do skříňky s elektroměrem.

Bylo to, jako bych otevřel bránu času. Nejenže onen přístroj zjevně pamatoval Křižíka, ale nadto se jeho počitadlo zběsile otáčelo, byť v chalupě nebyl jediný spotřebič. Pochopil jsem, že elektroinstalace je už natolik vetchá, že z ní dům skrze zteřelou izolaci samovolně saje energii. Jelikož smrt po zásahu elektrickým proudem nepatří k mým oblíbeným, učinil jsem ústupek a povolal elektrikáře.

Sotva se elektrikář jal sekat do zdiva, došlo ovšem k bouřlivé odluce omítky od cihel. Zjevně si už léta nerozuměly. Obstarali jsme tedy nejen nové dráty, nýbrž i nové omítky. Krátce nato došlo i na stropy — to když se jedna návštěva vysoukala na půdu a mocně dupajíc radostně vřískala, že se to tam pěkně houpe. Bohužel to slyšela má žena, a mně tudíž nezbylo, než nechat původní povalové stropy vyměnit za trámové.

A pak jste se oddal odpočívání, potažmo relaxaci?

Dá se to tak říct, protože nám klasicky došly peníze a chalupa ustrnula v jakémsi polostavu. Já mu přivykl lehce a pražádné nutkání v úpravách pokračovat jsem necítil, ani když nás za vydatnějších dešťů navštěvoval živel i v posteli. Střecha holt už nebyla žádná mladice, a tak trpěla inkontinencí.

Řešil jsem to soustavou hrnců a rozličných jiných nádob důmyslně rozestavěných po půdě. Opatření to bylo nadmíru účinné, ba řekl bych, bezúdržbové. Voda, která do nádob natekla, totiž stihla do příštího deště vyschnout, nebylo tedy třeba nic vylévat. Jenže…

…jenže vaší paní se to moc nelíbilo. Mám pravdu?

Jistěže máte. Přestalo se jí líbit i to, že máme jen dva pokoje a zbytek chátrá. Bazírovala na tom, že chalupu doděláme. V takové chvíli vždycky vznesu otázku, kde na to vezmeme. Nezabírá to.

Žena mě pokaždé sjede pohrdavým pohledem a obviní mě, že mám přízemní uvažování. Pak nějaké peníze zaplaťpámbu přitekly a věci se hnuly. Tady, co mám dnes pracovnu, býval obývák, ložnice zůstala na místě. A chlív se přepodstatnil v relativně rozlehlou místnost s kuchyňským koutem.

Dokonce jsme se rozhodli přestavět i půdu. Kdykoli k nám někdo přijel na návštěvu, bývalo totiž na chalupě nepříjemně husto. Teď návštěvy nastrkáme do podkroví a už se nemačkáme. Nahoře jsou tři pokoje i příslušenství. Vejde se tam až deset spáčů!

Foto Petr Zhoř

Celý rozhovor najdete v letním Receptáři speciál 2/2014