Čím jste jako holka chtěla být?

Herečkou určitě ne. Líbila se mi pošta a papírnictví — to miluju stále. Nic mě tak neodváže, jako brouzdat velkým obchodem, vnímat vůni papírů, prohlížet tužky… Hodně jsem tíhla ke zvířatům a myslela, že budu veterinářkou.

Vždycky jsem měla nějaké zvířátko, symbióza se zvířectvem u nás byla dokonalá. Za války táta někde dostal králíka, že ho sníme. To ale nepadalo v úvahu. Bydlel v krásně vymalované psí boudě! A pořád jsme měli pejsky. Bylo to velmi výchovné, naučili jsme se starat o někoho živého, mít rádi i přírodu, rostliny, brát stromy jako bytosti, které bolí, když někdo vezme kudlu a vyrýpe do nich monogram. V tom jsem vyrůstala a posílám to dál.

Co vám přinesli do života koně?

To se nedá popsat. Nádheru. Dodnes mám v paměti první kobylku, byla černá a jmenovala se Aranka. Víte, já nejsem vůbec sportovní typ, jsem nešikovná, s tělocvikem mi pomáhali spolužáci, jinak bych snad propadla. Vyskočit na hrazdu nebo přeskočit kozu jsem prostě nedokázala. Ale koně jsem nebrala jako sport, to byl obdiv k nádhernému a ušlechtilému zvířeti. Jestli se pánubohu něco povedlo, tak nejvíc ze všeho kůň! Na rozdíl od mnoha neupravených a nelibě vonících lidí v metru… Kůň voní pořád. A je krása ho jen pohladit!

Kolik jich dnes máte?

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 6/2015

Jen jednoho. Dcera Johanka odmala nosila domů úplně všechno kromě pavouků, těch se bojí. I to, co vypadalo nezachranitelné. Jednou našla v krabici od bot v popelnici pejska. Kde skončil? U nás!

A toho koníčka zachránila před smrtí. Majitelé ho chtěli dát pryč, protože neplnil jejich představy. To by mělo být trestné! Pravda, je trochu astmatik, ale to je dnes módní, tak se rodí i děti. Johana vytáhla auto z garáže a teď tam přebývá sněhobílá kobylka. Má veškerou péči a vnučka Eliška na ní jezdí.

Prozradíte další své záliby?

Miluju hrabání se v hlíně, na zahradě kolem kytek mám vlastně další pohyb. Ale jsem „Pudovkin“, neumím je odborně pojmenovat, přesto mi krásně rostou. Možná proto, že s nimi mluvím. Jsem nadšená, když se v lednu začne klubat čemeřice, v květnu rozkvete třešeň, oždibuju růžičky. V plánu mám ještě rozšířit bylinkovou část.

Miluju taky dotvářet „teplo domova“, aby bylo útulno. Většina nábytku pochází z mého dětství, vyrůstala jsem v něm, byl ještě dělaný pro lidi, v křesle nebo na židli se skutečně dalo pohodlně sedět. Když vidím některé moderní umělecké kreace, nevím, jak dlouho bych to vydržela. Nebo přezdobené vázy, do té je už kytka zbytečná. Můj svět je jednodušší a neumím ani nechci od něj cuknout. Cítím se v něm dobře.

A co mužské činnosti?

Ty umím taky. V kabelce jsem nosila šroubovák a kleštičky a doma se pyšnila úctyhodnou sadou nářadí. Jenže mi ji manžel už hodně rozkradl, vždycky si něco půjčí a nevrátí. Dělala jsem kvůli tomu dusno, ale už jsem to vzdala, asi únava materiálu.

Vlastnila jsem sadu nádherných křížových šroubováků, s nimiž jsem spravila všechno v autě, rozuměla jsem i motoru. Dělala jsem totiž autoškolu v době, kdy z toho byla zkouška. Dostala jsem za úkol odvzdušnit brzdy! Měla jsem světlé paleto, neb jsem chtěla udělat dojem, a musela jsem v něm vlézt pod auto. Ale povedlo se.

Foto Martin Mašín

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 6/2015

Předplaťte si Receptář