Aroma lehké, svěží, pepřové, květinové…

Vinařům se letošní rok nadobyčej vydařil a v sudech zraje výborné víno ročníku 2015. Vánoční Receptář speciál si povídal s Jakubem Přibylem, čtyřnásobným sommelierem roku, o tom, jak správně snoubit neboli párovat víno a jídlo a také o detailech jeho práce. Řeč byla také o tom, zda platí základní poučka, že bílé víno se hodí k bílému masu a červené k červenému.

„Zmíněná poučka je základní. A sommelier ví, že mnohdy víc než na barvě masa záleží na jeho úpravě. Je přece velký rozdíl mezi masem pošírovaným, grilovaným nebo pečeným, jestli je k němu smetanová omáčka nebo ne, je-li dochucené divokým kořením, nebo ozdobené zeleninou. Třeba taková česká svíčková na smetaně: červené maso, ale můžeme k ní servírovat bílé víno. Proč? Maso se dlouho dusilo, čímž ztratilo silně kořeněnou chuť a nepotřebuje tak tříslovinu červeného vína,“ odpovídá vedle jiného Jakub Přibyl.

  • V rozhovoru Vinné snoubení najdete i vysvětlení charakteristik vín, jako je kožené aroma či vůně zvaná koňské sedlo, názor profesionála na vína moravská, evropská, jihoamerická, jihoafrická a australská, osobní sommelierskou zkušenost se snoubením vína a čokolády...

Cesta kapra od Dunaje přes moře až do Čech

Někdy v prvním století našeho letopočtu založili Římané v místě dnešní Budapešti osadu Aquincum. Vojáci, kteří tam byli umístěni, aby hlídali severní hranici impéria, získali od místních rybářů říční ryby a spolu s ostatními produkty je poslali do centra říše, jak to tenkrát bylo zvykem. Římští si mysleli, že jsou mořské a ještě k tomu jen okrasné, ale když je nasadili do sladkovodních nádrží, zjistili, že se ryby dobře množí, pustili se tedy do jejich chovu a tím je vlastně domestikovali. Vznikl kapr. A protože měl relativně hodně masa, ale hlavně snesl poněkud drsnější zacházení, stal se živým inventářem mnoha dalších vojenských výprav.

  • Tak se údajně dostal i do sousedního Bavorska, odkud ho na přelomu prvního a druhého tisíciletí přinesly církevní řády do českých zemí. Ve třináctém století pak tuzemskou rybí krev obohatili asijští chovní kapři dovezení z Číny. V článku Vždyť je náš už dávno přibližuje vánoční Receptář speciál dlouhé kapří putování na štědrovečerní stůl.

Americký příběh poinsettie

Byla pojmenována podle Joela Robertse Poinsetta (1779—1851), zvláštního vyslance v Mexiku, jenž ji poslal několika svým přátelům do Spojených států. Své podnikání na ni v první polovině dvacátého století zaměřil syn německého přistěhovalce Paul Ecke senior. Přišel mj. na to, jak to udělat, aby rostlina měla krásně vybarvené listeny a aby ji bylo možné prodávat jako hrnkovou.

Paul Ecke junior začal prodejcům posílat řízky, aby si poinsettii dopěstovávali a prodávali ji čerstvou, čímž vydržela být déle krásná: A rovněž se vnutil do amerických ženských i jiných časopisů, když nabídl fotografům, že jim zdarma dokonalé poinsettie připraví s několikaměsíčním předstihem, aby je stihli nafotit do vánočních vydání. Rovněž bezplatně posílal vánoční hvězdy k dekoraci do barevných televizních pořadů. Byl zkrátka neúnavný, a tak přesvědčil Američany v padesátých až sedmdesátých letech minulého století, že jde o rostlinu opravdu nejvánočnější.

  • Pod titulkem Hvězda nejen červená si v Receptáři speciál 4/2015 sice přečtete řadu dalších podrobností z americké historie slávy této květiny, ale stačí se jen rozhlédnout a je jasné, že novodobý symbol Vánoc už léta ctíme také v Evropě.

Kvetou v zimě venku

Ani nemusíme chodit za pověstnými dvanácti měsíčky, abychom krásné květy obdivovali uprostřed zimy. Například také čemeřice východní ozdobí zahradu již od února. Odolnou, až 40 cm vysokou trvalku nezastaví sníh ani mráz. Prospívá jí mulčování a polostinné až stinné místo s humózní, vlhčí půdou. Je ideální podsadbou pod stromy a keře. Díky šlechtění můžeme pěstovat řadu kultivarů s květy bílými, růžovými nebo purpurovými a s rozličnou kresbou. Rovněž kříženci jsou u zahradníků v oblibě.

  • Potěšte se ve vánočním Receptáři speciál záběry šestice rostlin, jež dokážou splnit prosbu téměř jarní: Potěšte nás vůní!

Bez objektivu

Fotoreportérovi Miroslavu Martinovskému učarovala dírková komora, camera obscura, prastará technika zobrazování, mnohem starší, než je fotografie sama. Miniaturní otvor, vpich špendlíku, umí kouzlit; z ulic vymaže chodce, světlo promění v opar, nafoukne zeď, zvýrazní téměř neviditelný odstín, zachytí víc než skutečnost.

  • Vánoční Receptář speciál přináší pod titulkem Viděno dírkou několik snímků známých pražských míst a také podrobný návod, jak si efekt dírkové komory vyzkoušet digitální zrcadlovkou.

Dobré světlo s Receptářem speciál!

Podrobný obsah

Předplaťte si Receptář