Oves má prapůvod kdesi v Malé Asii. Před třemi tisíci lety obilky planého ovsa připutovaly do Evropy spolu s nákladem ječmene a pšenice jako plevel. Zanedlouho však byl oves cíleně pěstován a kultivován, v chladnějším evropském klimatu se mu dařilo a lidé objevili jeho cenné vlastnosti. Podle některých badatelů ho ani kultivovat nebylo třeba, kulturní forma vznikla sama mutací právě v Malé Asii nebo na jihovýchodě Evropy. Jisté je, že se již v době 2000 let před Kristem v Egyptě vyskytoval planý oves, ovšem nebyl pěstován ani kultivován. Nejstarší dochované zbytky kulturního ovsa byly objeveny v jeskyních ve Švýcarsku a pocházejí z doby bronzové.

Jako nejmladší kulturní obilnina (patřící do stejné rodiny lipnicovitých jako pšenice, ječmen či žito) získal oves setý (Avena sativa) brzy ohromný význam a je pro nás nepostradatelný dodnes. Pěstován je především v Evropě a v Severní Americe.

Recept starých válečníků

S pěstováním ovsa patrně začali staří Slované. Ovšem rychle si ho oblíbily i germánské kmeny, pro které se stal dokonce hlavním zdrojem obživy. Nazývali jej plodinou bohů. Germánští válečníci snídali již v oněch dávných časech ovesnou kaši, která jim dávala fyzickou sílu i pevné nervy. Ostatně u anglosaských národů je ovesná kaše k snídani nepostradatelná dodnes. U Slovanů byl oves oblíbený rovněž, ale nevzdali se kvůli němu milovaného žita. Jednou z nejdůležitějších plodin byl oves po celý středověk. Pak jej zčásti vytlačily brambory, rovněž ochotné růst i v chladných horských oblastech.

Proč snídat oves jako naši předci?

Oves, nejčastěji ve formě vloček, je cennou složkou zdravé výživy. Ze všech obilnin obsahuje nejvíce bílkovin, a to ve velmi kvalitní a snadno vstřebatelné formě. Dále je bohatým zdrojem vlákniny, vitaminů, minerálů a stopových prvků.

Domácí ovesná kaše mnoho způsobů

Hotové snídaňové směsi můžeme nahradit i levnější variantou obyčejných ovesných vloček, které jsou po lehkém opražení velmi chutné. Poté je lze uvařit v mléce, ve vodě či v moštu, nebo je přes noc namočit a ráno pouze ohřát či jenom zalít. Když kaši doplníme ovocem, medem, skořicí a ořechy, případně jogurtem, získáme dokonale vyváženou a přitom chutnou snídani. Zvláště v zimních měsících je teplá ovesná kaše dobrým startem do dne, zasytí na dlouho (obsahuje pomalu se vstřebávající sacharidy) a má blahodárné účinky na zdraví.

Vařit lze i celá ovesná zrna; po půl hodině jsou měkká, po hodině se rozpadají. Kromě kaší je lze podobně jako vločky přidávat do nákypů, karbanátků a polévek. Vitaminovým elixírem jsou zrna naklíčená.

Otužilý, vláhomilný a rychlý

Oves setý může být jen 40, ale také 180 cm vysoký. Nevyžaduje mnoho tepla, potřebuje vydatné deště na jaře, ale ne už v době zrání. Svědčí mu humózní půdy, které mu zajistí dostatek vláhy, jinak není příliš náročný a nevadí mu ani kyselá zemina, pouze nedostatek draslíku snáší špatně. „Zasej mě, zašlap mě třebas v bláto, přesto budu jako zlato,“ praví staré pořekadlo, které sedláky nabádalo, aby se setím ovsa na jaře neotáleli. I když je jeho růst rychlý a zraje již 120 dní po výsevu, neobejde se při vzcházení a růstu bez jarní vláhy.

V Česku se dnes pěstují především jarní formy ovsa pluchatého i bezpluchého. U nás také byly vyšlechtěny i mnohé výnosné odrůdy, například Adam, Ábel, Izák, Vok či Auron.

Oves ve farmacii i v průmyslu

Z ovsa se získávají betaglukany podporující imunitní systém i další cenné látky. Jiné složky ovsa zase slouží jako nezávadné stabilizátory mléčných produktů a zmrzliny. V dermatologii je ceněn pro schopnost hojit ekzémy, k výrobě krémů pro atopiky se používá především tzv. bílý oves (Avena rhealba). Ovesné pluchy lze využít i při výrobě umělé pryskyřice či při čištění kovů.