Jezevec lesní (Meles meles) bydlí po celý rok v norách, které si vyhrabává v lesní půdě – není tedy divu, že v nich přečkává i zimu. Chodby, široké přibližně 25 cm, vedou až do hloubky pět metrů pod povrchem – jezevci jsou v hrabání opravdu pracanti. Prostornější obytnou komůrku si pečlivě vystýlají listím a travou.
Jezevci nejsou žádní samotáři, jak se o nich někdy říká. Žijí po celý život v nerozlučných párech a přes první zimu se s rodiči často drží i mláďata z předchozího vrhu (nová na svět přicházejí obvykle koncem zimy).
Jezevec lesní (Meles meles)
Rodinné hrady jezevců
Chodby jednotlivých rodin jsou mnohdy propojené, takže pod jehličím vede stovky metrů dlouhé bludiště tzv. jezevčího hradu. Jezevci si království předávají z generace na generaci a mohou tak být obývána až stovky let. Chodby udržují čisté, trus odkládají na povrchu na místa k tomu vyhrazená. I výstelku pelechů pravidelně obměňují a větrají na vzduchu jako peřiny.
jezevec v pelechu
Zimní redukční dieta
Jezevci větší část nevlídné zimy prospí v noře, kam mráz nedosáhne. Do pravého zimního spánku ale neupadají, jejich tělesná teplota neklesá ani metabolismus výrazně nezpomaluje, jako je tomu u tvrdě spících netopýrů, plchů nebo křečků. Proto se musí jezevci před zimou dobře vykrmit. Často se obalí až pěticentimetrovou vrstvou tuku. Na jaře na nich přesto visí kůže, jak jsou hubení, a ihned se s funěním vydají hledat potravu. Jezevec je dokonalý lesní všežravec, hledá plody a semena, kořínky, žížaly i hmyz.
Obleva jako budíček
Když se během zimy venku trochu oteplí, jezevci se probudí a dojdou se napít a vyprázdnit. Jakmile se ochladí, vrátí se do nory, vchod za sebou pečlivě ucpou suchou trávou a zeminou a spokojeně spí dál.