Návrat divoké kočky
10. 3. 2016

Návrat divoké kočky

Kdybychom spatřili, jak se hbitě mihla mezi stromy, mohli bychom si ji splést s obyčejnou kočkou. Je však větší, huňatější, zavalitější a také se nám jen tak neukáže. Je to kočka divoká.

Kočka divoká (Felis silvestris) obývala kdysi dávno lesy střední Evropy, na přelomu 18. a 19. století však zmizela. Zmínky o ojedinělém výskytu této plaché šelmy se sice objevovaly i nadále, málokteré však bylo možno ověřit. Dnes se vyhubené šelmy včetně kočky divoké do přírody vracejí a znovu v ní začínají plnit svou úlohu.

Teplomilná lesní kočka

Domovem kočky divoké jsou přirozené lesy. Daří se jí v doubravách, bučinách nebo v porostech smíšených, které jí poskytují úkryt v dutinách starých stromů a dostatek potravy.

kočka divoká (Felis silvestris)

I když se může příležitostně vyskytnout až v nadmořské výšce 1000 metrů, není stvořena pro hory. Nejpřívětivější jsou pro ni oblasti položené 200–600 metrů nad mořem. Tato šelma nemá příliš ráda zimu. Navíc se na rozdíl od otužilého a mnohem většího rysa těžko pohybuje ve vysokých závějích. Když se ovšem domovská území kočky a rysa protnou, může větší kočkovitá šelma tu menší lovit.

Noční lovkyně

Ožívá především v noci. Odpočatá se vydává na lov hlodavců, kteří jsou její nejčastější kořistí. Podle příležitosti je doplní obojživelníky, plazy, hmyzem, drobnými ptáky. Může se pohybovat na území velkém desítky i stovky hektarů. Je samotářská. Pouze v období námluv, koncem zimy, se páry potkávají. O mláďata, která se narodí mezi dubnem a květnem, pečuje pouze samička. Kojí je a čistí jazykem stejně jako kočka domácí. Později jim nosí potravu, bere je na výpravy a učí je lovit. Dospějí v jednom roce, mohou se dožít nejvýše jedenácti let.

Noční snímek z fotopasti odhalil přítomnost kočky divoké na Šumavě

Pokusy o návrat

i

Původní domovina kočky divoké zahrnuje celou Evropu kromě nejzazšího severu a střední Asii. Izolované populace trvale přežívají v Pyrenejích, Skotsku, Karpatech a balkánských horách, ve východní Francii a Německu.

V roce 1970 byly na Šumavě vypuštěny tři páry této vzácné šelmy, ale opět zmizely. Území bylo patrně příliš chladné a chudé lesy jim neposkytovaly dobré podmínky k životu. V sousedním Bavorsku však byla divoká kočka do přírody vypouštěna opakovaně a úspěšně. Žije také v rakouském Podyjí. Mohla se tedy zatoulat i k nám a po přelomu tisíciletí byla skutečně ojediněle spatřena v Karpatech či na Králickém Sněžníku. V roce 2011 byla zachycena fotopastí
instalovanou v rámci zoologického výzkumu v Národním parku Šumava. Předloni se objevily jedinečné snímky ve fotopasti Hnutí Duha v Beskydech. Spolehlivě určit kočku divokou bez genetických testů není snadné, ale dle zdařilých snímků se o ni jedná téměř jistě. Shodli se na tom odborníci z Univerzity Karlovy, správy Národního parku a CHKO Šumava i z Hnutí Duha v Olomouci, kteří se dlouhodobě zabývají ochranou velkých šelem (více na www.selmy.cz). Za pomoci českých zoologických zahrad se kočka divoká vrací také na sousední Slovensko.

Zůstane s námi?

Je zvláště chráněným, kriticky ohroženým druhem. Její vyhynutí způsobil nejen lov, ale i proměna bohatých listnatých lesů na strohé smrkové monokultury. Aby mohla přežít, měli bychom podporovat obnovu přirozených lesů. Ty jsou domovem i pro mnoho dalších zvířat a rostlin a navíc účinnou ochranou proti povodním – díky mocné vrstvě humusu, mechům a lišejníkům zadrží mnohonásobně více vody než monokultury.

V prvním roce života jsou koťata na matce zcela závislá

Velmi prospěšné je, když majitelé lesy těží šetrným způsobem, tedy jen stromy nebo skupiny, nikoli velké plochy. Přechod mezi jednotlivými zalesněnými oblastmi kočkám umožní zarostlé remízky v polích a lukách. Nezbytná je také osvěta mezi myslivci, kteří ji často považují za škodnou, byť se živí z 80 % hlodavci.

Divoká vs. domácí

Tělo může mít dlouhé až 80 cm, ocas do 30 cm. V kohoutku dosahuje výšky až 40 cm. Celkově je tedy větší než kočka domácí, což nemusí platit pro každého jedince, uši má naopak o něco menší. Zatímco srst kočky domácí bývá zbarvena rozmanitě, kočka divoká je vždy šedo–žluto–hnědě mouratá, s tmavším pásem podél páteře a světlejším břichem. Má tmavě pruhované nohy a také ocas, který je kratší než u kočky domácí. Tři až čtyři prstence na jeho konci jsou velmi výrazné. Odlišit kočku divokou od podobně zbarvené domácí není snadné. Mohou se mezi sebou i křížit, což však neznamená, že jsou stejné: domestikace naši kočku přeci jen proměnila.

kočka divoká

Ostatně, původ naší micky je obestřen mnohým tajemstvím. Dle rozboru genů patrně není přímým potomkem kočky divoké. Kočky byly již dávno před naším letopočtem domestikovány v Egyptě a odtamtud vede hlavní linie dnešních domácích koček. V těch dávných časech si lidé patrně neochočili kočku divokou, ale kočku plavou či libyjskou, její blízkou příbuznou. Pravda ale je, že tato kočka byla donedávna považována pouze za poddruh kočky divoké.

Autor Jana Bucharová.

Vložte nový komentář jako nepřihlášený uživatel nebo se přihlaste.
Povinné položky jsou označeny *

Napište číslicí výsledek příkladu: sedmplusšest = 

Pokud jste již registrováni na iReceptáři, přihlaste se svým uživatelským jménem a heslem.
Povinné položky jsou označeny *

Diskuse

vložit dotaz »
christmas_banner02

Co najdete ve zpravodaji?
Podívejte se na ukázku...

Recepty na vánoční cukroví - to nejlepší cukroví podle našich receptů

Řez ovocných dřevin - jak a kdy prořezávat

Orchideje - Jak úspěšně pěstovat doma i venku

Bylinková zahrádka - vypěstujte si koření nebo lék

Domácí chléb - od přípravy kvásku po chlebový dort

Pergoly - inspirace, postupy a fotogalerie

Grilování - recepty, tipy a triky na letní grilování

Eknihy - ke stažení zdarma o zahradě a domově

PředchozíDalší
Portál provozuje Tarsago | © 2016 VIZUS & Tarsago | kontakt | Používáme redakční systém Vizus CMS