Zatímco dospělý divočák se zahnutými, stále dorůstajícími špičáky, jež jsou mocnou zbraní, budí respekt, půvabná selátka vzbuzují nadšení. Ovšem zatímco od kňoura žádné nebezpečí nehrozí a jakmile člověka uslyší, raději zmizí, jedině kvůli selátům může nastat dramatická situace. Každý rozumný člověk se rychle vzdálí, jakmile v lese drobečky s rezavou, světle pruhovanou srstí spatří. Může si být jist, že nablízku se pohybuje starostlivá matka, která při obraně svých dětí ztrácí veškerou plachost, váží i 100 kilo a někdy se při obraně mláďat spojí i s ostatními matkami. Je třeba také okamžitě přivolat psa, kterého selátka obvykle velmi zajímají a útok bachyně odnese nejčastěji. Když však nedojde k přímému setkání tváří v tvář, bachyně vždy raději volí ústup i se svou drobotinou.

Hypnotizovaná bachyně

Na přelomu podzimu a zimy se samotářští samci vydávají na námluvy. Kanec, který zvítězí v soubojích s ostatními, se páří se všemi dospělými samicemi ve skupině. Námluvy mu zjednodušuje hormon androstenon, který samice doslova hypnotizuje a přiměje při kopulaci klidně stát. Samec jej má obsažen ve slinách, které samici otírá o líce, i v moči.

Čilá selátka

Bachyně rodí po čtyřměsíční březosti obvykle 8–12 malých, ale ihned vidoucích a čilých selátek. Po porodu jsou aktivní, sama se osvobodí z plodových obalů a přetrhnou si pupeční šňůru. Vzápětí se vydají hledat struky s mlékem. Po dva týdny je matka kojí v pohodlném pelechu, který je vystlán spoustou rostlinného materiálu. Poté se s ní vydávají na toulky lesem. Matka je kojí ještě téměř dva měsíce, ale čiperná selátka již zároveň trénují rypáčky a učí se, co dobrého k snědku zem skýtá.

Divočáci samotáři

Prasata žijí a za potravou putují v menších i větších tlupách (o pěti až dvaceti, výjimečně i více členech), které jsou zpravidla složené ze zkušené vedoucí matky a jejích potomků různého stáří. Ve skupině obvykle panuje jasně daná hierarchie a zajímavé sociální vztahy. Samci se v době dospívání (kolem dvou let věku) oddělí a žijí samotářsky (samice je často doslova vyženou, protože musí zabránit případnému křížení bratrů se sestrami). Společnost svého druhu pak vyhledávají pouze v době páření, která nastává na podzim a v první polovině zimy.

Divočák a čuník

Prase divoké je přímým předkem prasete domácího. Na těchto dvou příbuzných je dobře vidět, jak volně žijící zvíře promění pohodlný chlívek. Prase domácí ztratilo hustou podsadu i tuhé tmavé štětiny, které by je chránily před nepřízní počasí. Rypák se zkrátil a nebezpečné špičáky se zmenšily (ale přesto dovede dospělý nazlobený čuník stiskem člověku zlomit ruku), mohutné osvalení se zredukovalo. Základní instinkty, jako je hledání potravy v zemi nebo starostlivá péče o selátka, ale také značnou inteligenci a učenlivost, si prase domácí ponechalo. Spokojené proto může být tam, kde má útočiště s podestýlkou a nejlépe i výběh s možností rytí v půdě, pestrou stravu a kontakt s mláďaty. Ve velkochovech, kde jsou prasata držena na tvrdých roštech a samice kojí selátka přes kovové mříže, nastaly českému čuníku velmi kruté časy.

Divočák dobyl svět

Přirozený výskyt prasete divokého zahrnuje Evropu, velkou část Asie i severní Afriku. Člověk je však vysadil i na všech ostatních kontinentech kromě Antarktidy. Divočáci dovedou žít v chladných horských oblastech i v tropických pralesích vedle prasete pralesního, štětkouna afrického a dalších druhů z čeledi prasatovitých. Do této čeledi patří i jeden z nejpodivuhodnějších savců na zemi, prase babirusa (Babyrousa babyrussa). Samcům tohoto prasete, které žije na Celebesu a okolních ostrovech, prorůstají horní špičáky vzhůru skrz kůži na rypáku a stáčejí se k očím. Tento bizarní „roh“ doplňují ještě dolní, rovněž dlouhé a zahnuté špičáky.